Je
to přesně týden a jeden den, co jsem přiletěla do Londýna. Pár dní, ale nikdy
bych si nemyslela, že toho stihnu tolik.
Odlet
Na
letiště mě doprovázela rodina, měla jsem celkem početný doprovod, připadala
jsem si trochu jako celebrita :D. Bylo to super, alespoň s částí rodiny
jsem se ještě mohla rozloučit.
Přistoupila
jsem k pultíku. „Dobrý den, prosím
vás poprvé letím úplně sama a vůbec nevím, co mám dělat a kam mám jít,“
radši jsem to přiznala rovnou. „No tak
ukažte letenku a položte kufr na pás,“ odvětila paní, která se tvářila
poměrně znuděně. Asi už tam dělá dlouho. Velkým zklamáním pro mě bylo, že kufr
vážil osmnáct kilo. „Litujeme, slečno,
ale tolerujeme váhu maximálně do 15,9. Budete si muset připlatit.“ To mě
fakt dostalo a v peněžence jenom libry. Jak jsem byla ráda, že tam se mnou
byla mamka, která zaplatila devět stovek! Kufr jsem doma přebalovala snad
desetkrát, už jsem skutečně nevěděla co vyndat.
Pak
mi ukáplo pár slz a už jsem stála v takové
prosklené hale a čekala na letadlo už bez doprovodu. V Ostravě to bylo
poměrně jednoduché, takže jsem se ani nemusela bát, že třeba nastoupím do
špatného letadla. Bylo asi 17:40, když jsme mohli konečně vykročit z haly
a nastupovat.
Našla
jsem své místo – paráda, přímo u okýnka.
Vedle mě seděl takový starší muž a vedle něj nějaká paní s brýlemi.
Najednou na mě padla nervóza – co když to letadlo spadne? Nebo co když se mi
udělá špatně? „Letím teprve podruhé, ale
minule, tehdy před dvanácti lety, mi špatně nebylo. Tak se nebojte. A kdyby
náhodou, hodím to do pytlíku. Haha.“ Snažila jsem se být trochu vtipná.
Ovšem veškerý humor mě přešel, když mi přísedící odpověděl, že tady ale žádné
pytlíky nejsou a že jsem si možná měla vzít svůj, protože nízkonákladové lety
šetří se vším. V ten moment mi ztuhnul úsměv. No nic, budu se koukat z okna a budu myslet na něco jiného. Měli
jsme zpoždění, vzlétli jsme něco málo po 18 hodině. Já teda mezitím
koukala z okna a přemýšlela nad vším možným. Najednou cosi furt hlásili,
samozřejmě už v angličtině. Asi nějaké reklamy nebo nabídka
v letadle, jsem si myslela. Najednou jsem teda otočila hlavu a podívala se
dopředu. Aha. Asi jsem se měla podívat trochu dřív...letušky zrovna popisovaly,
kde jsou únikové východy, jak si nasadit vestu v případě pádu letadla a
podobně. Jo, to jsi dobrá! Takže kdyby to
letadlo fakt padalo, tak ani nevíš, co máš dělat, protože ses čuměla z okna.
Řekla jsem sama sobě. Aspoň, že jsem se připoutala.
Když
jsme vzlétli, byl to fakt divný pocit. Jo,
tak teď už si to nemůžu rozmyslet. Už fakticky letím. Není mi špatně? Určitě
ne? No, asi není, jenom jsem nervózní, to je v pohodě. Pak jsem se
s přísedícím postarším pánem dala do řeči. Ano, s cizími lidmi se
nemluví, ale on to byl nějaký děda, pořád vykládal o vnoučatech a o tom, jak
žije v Anglii čtyřicet let. Nevěřícně jsem mu řekla alespoň něco málo o
sobě a proč tam teda letím. „Hlavně teda
nevím, co mám dělat v Londýně, až vystoupím z letadla. Kde najdu
kufr, kde najdu východ a ták.“ „Nebojte se, všichni půjdou stejným směrem,
popřípadě pokud chcete, poradím vám tam.“ Jo, to se hodilo. Už bylo 19
hodin našeho času, říkám si – no tak
ještě deset minut a budem tám. „Nene,
slečno, v Londýně je o hodinu méně, takže nás čeká asi ještě hodina letu,“
řekl ten starší pán a podíval se na mě trochu připitoměle, že jsem možná trochu
pako, když tohle nevím. No nevadí. :-D. „Jo,
vidíte. Mně to teď jenom něják nedošlo,“ snažila jsem se aspoň trochu
zachránit od jeho blbého výrazu :-D.
V letadle
s námi cestovalo asi pět mimin. Všechny řvaly, hlavně když letadlo začalo
klesat. Jako siréna. A já neměla ani sluchátka. V první chvíli jsem byla
fakt vytočená, ale když to nepřestávalo, začalo mi jich být líto. Bolely je
nejspíš uši.
Nejvíc
jsem se teda lekla, když se kola letadla dotkla země. Hrozně to s námi
hodilo. Na letišti mi ten pán pomohl, takže jsem díky němu věděla, kam se
postavit do fronty a kde najít svůj kufr. Když jsem měla namířeno
k východu, hledala jsem otce rodiny, který mě měl vyzvedávat. Znám ho,
takže na mě naštěstí nemusel mávat cedulí nebo něčím podobným jako tam pár lidí
takhle postávalo a mávalo. Nikde ale nebyl a na mobilu jsem měla smsku, že
doprava je šílená a je na cestě, ať tam počkám, případně ať si sednu na kafe.
Měla jsem hroznou žízeň, tak jsem si šla koupit aspoň vodu. Zaplatila jsem dvě
libry.
Když
jsem zrovna bojovala s mým obrovským kufrem a snažila se ho otočit zpátky
na kolečka, v tom mě spatřil Paul, otec rodiny. „Jana, sorry, I am late. Traffic was horrible.“ No něco takového
řekl, aspoň teda myslím. Já ze sebe dostala akorát: „It’s ok.“ Naložili jsme zavazadla do kufru auta a zaklapli. Ano,
já šla doprava, automaticky na místo spolujezdce přece. Ovšem tam mě překvapil
volant a místo pro řidiče. „Jana, you are
in England.“ Takže jsem se sama sobě zasmála a šla teda na druhou stranu.
Jeli jsme přibližně hodinu a čtyřicet minut do Londýna. Cestou mi toho Paul
spoustu ukazoval a samozřejmě mluvil celou dobu anglicky. Já teda jenom otáčela
hlavu a dívala se za tím, co ukazuje a zároveň se snažila stíhat to, co mi
vlastně říká. No nějak to šlo. A když jsem nerozuměla, tak jsem aspoň
přikyvovala a usmívala se. Člověk aspoň nevypadá tak blbě :-D.

3 komentáře:
zkouška mikrofónu
Super. Čtivé ...bavilo mě to.
Díky, moje mmm :-*
Okomentovat