První brouzdání centrem Londýna

Trafalgar square. Tak jsem ho konečně viděla. A koho vlastně? No toho Lorda Nelsona, tam úplně nahoře. Čekal na mě. Na obrovském vysokém sloupu, u kterého zrovna vyřvávaly nějaké španělky a tančily makarénu. „Tak jsem konečně tady. Dorazila jsem autobusem a neztratila se. To je fakticky paráda,“ řekla jsem si nahlas hned po tom, co jsem se rozhodla vykročit vpřed fontánám. Možná jsem vypadala jako blázen, že jsem si mluvila sama pro sebe. Ale pochopte, musela jsem to prostě někomu říct. A tak aspoň sobě, když jsem tam byla jenom já.

Trafalgarský zadek

Celé náměstí se hemžilo lidmi. Ze všech stran zaznívaly nejrůznější jazyky. Angličtina, španělština, francouzština, němčina, italština a spoustu dalších, včetně mé české samomluvy. I přes davy lidí jsem se snažila vnímat pouze anglickou architekturu a momentální atmosféru místa...no co, tak tady posvačím.

Posadila jsem se na studenou kamennou lavičku, začala křečkovat chleba se šunkou a koukala na celé Trafalgarské náměstí. Spokojeně jsem si užívala každé sousto kvalitní šunky, másla a tmavého chleba, když v tom... Když v tom na mě zaútočil ZADEK. Vážně, velký, tlustý a odporný zadek v černých kalhotách. Pomalu se ke mě nebezpečně blížil. Přestala jsem přežvykovat a ztuhla jsem. Ten tlustý zadek si chtěl sednout přímo na mě! Copak někdo může mít tak velký zadek? To snad nejde. To musela sníst celou rodinu, to přece nejde. To mi tady v Anglii taky takhle naroste zadek?

Najednou jsem neměla hlad. Bože, panika, uhni. RYCHLE UHNI! Sedne ti do klína a máš po idylce i po svačině. TAK FURT NEZÍREJ A UHNI! Na poslední chvíli jsem uhla, ale jen o fous. Přisedla mi kabelku. Otočila svůj neuvěřitelně tlustý krk „Sorry.“ řekla jen, přitom se přiblble zasmála a dodala něco jako, že mě neviděla. NEVIDĚLA? Znechuceně jsem vytáhla svou přisedlou kabelku a odešla jsem.

Vydala jsem se směrem k Národní galerii. Cestou jsem se zastavila u levitujících živých soch, bylo to zvláštní a vůbec nevím, jak to funguje. Jeden pozlacený seděl v prázdnu, jiný zase jako smrtka ve vzduchu postával. Když jsem vyšla schodiště, rozhlédla jsem se. V dáli jsem viděla Big Ben. Potom jsem hlavu sklonila a spatřila jakéhosi maníka v metalovém ohozu a s mikrofonem. Měl před sebou početné a natěšené obecenstvo. A tak jsem zůstala. To jsem zvědavá. Uvidíme, co předvede. Až na kost vyhublý jakýsi Bon Jovi pustil z beden AC/DC a předvedl neskutečnou show s nožema. Žongloval s několika noži jako s balónky. Před sebou, za sebou, kolem sebe a vůbec se neřízl. Potom začal mrskat s různýma bičema, poté si vyhodil rameno a celé své tělo provlékl tenisovou raketou. Byla to opravdu síla. No zkysla jsem tam asi hodinu. Lepší představení jsem neviděla ani v cirkuse.

Je fakt krásný a velký...ten Big Ben

Poté jsem se vydala k Houses of Parliament. Také jsem šla kolem Downing Street. Kolem se pořád fotili lidi v typických červených telefonních budkách. Taky bych se vyfotila, ale nějak jsem neměla k sobě žádného parťáka, který by mě cvaknul. 

Když jsem dorazila k Big Benu, tak jsem jenom fotila. Takže mám dvacet fotek jenom s Big Benem. Ani nevím, proč jsem si ho tolikrát fotila. Asi jsem pořád nedokázala uvěřit, že ho fakt vidím a že tam stojím. Pak ke mě přiběhla nějaká Japonka v růžové pláštěnce. „Could you take a photo with me and Big Ben, please?“ „Yes, sure, I can. Why not...“ A tak jsem jí vyfotila dvakrát. Na výšku a na šířku. V mobilu. Asi to pak dala na facebook. Jako já z Trafalgaru. Kdo ví. Každopádně jsem jí potom poprosila já, aby mě vyfotila. A tak i já mám fotku s Big Benem. 

Došla jsem až k London eye. Neměla jsem u sebe dost peněz, ani nevím, kolik stál vstup a navíc se točil tak pomalu, že bych na něm strávila dvě hodiny minimálně. U Temže jsem si udělala fotku a posadila se na lavičku. Zrovna začal hrát nějaký černoch na jakýsi elektronický saxofón. To mi vyhovovalo. Poslouchala jsem.

Místo Hyde Parku Piccadilly

Chtěla bych jít ještě do Hyde Parku. To bude super! Fakt jsem chtěla, ale zjistila jsem, že asi neumím moc chodit podle mapy, protože jsem šla blbým směrem. No nevadí, tak si to nějak obejdu. Najednou bylo moc hodin a navíc se rozpršelo. Tak to asi není dobrý nápad jít do parku, když prší. Půjdu teda radši domů, je už i dost hodin. V 6.30 p.m. mě totiž čekala společná večeře s rodinou.

Najednou bylo půl šesté a šla jsem po ulici se samými drahými obchody a najednou koukám... Tý jo, vždyť ty jseš na Piccadilly Circus! Ani nevím jak, ale prostě jsem tam najednou byla. U sloupu s Amorkem ale bylo tolik lidí, že jsem až k němu nešla. Navíc byl čas jet domů. Nastartovala jsem internet v mobilu, kde jsem si našla, že nejjednodušší bude opravdu cesta metrem. Cestu jsem zvládla na jedničku a byla včas na večeři doma. Po spoustě ušlých kilometrech kuře s pečenými brambory a vařenou zeleninou fakt bodlo. Všichni jsme se sešli u stolu a tentokrát byl kuchařem otec rodiny. „Enjoy your meal for everyone! Thank you very much, Paul. It’s perfect!“

Tak jsem zase student

V pondělí jsem se probudila s plánem jít konečně na nějaké ty památky, které jsem ještě neviděla. Teda kromě St. Paul’s Cathedral, kterou jsem spatřila náhodou při mém „hledání se někde.“ Nasnídám se a vyrazím. Třeba konečně uvidím to Trafalgar square a Big Ben a Piccadilly a prostě všechno!

Když jsem doma sešla dolů po schodech a sotva stihla pozdravit Míšu a Paula, čekalo mě menší překvápko. „OK, Jana, I think you should start with some school. Mainly, you are here for learning English.“ řekl Paul rozhodně a podíval se na mě tak nějak „otcovsky“. Vzápětí mi nabídli i vyšší plat, když budu jednou týdně zvládat práci jejich dosavadní uklízečky. No tak co, jednou týdně uklidím celý barák a budu mít konečně na školu. „Ok, I take it,“ řekla jsem. „Do you want to start at school today?“ zeptal se Paul. Cože? To jako dneska? Jako fakticky rovnou? Ve škole jsem se byla podívat minulý týden na ukázkovou hodinu a moc se mi to líbilo. V podstatě jsem neměla na co čekat. Navíc jsme se s Paulem domluvili, že mohu začít rovnou a školné budu postupně splácet. „Ok, I can start today.“ Takže jsem místo památek, jela do školy.

„Hi Jana, you are back. Nice to see you again,“ řekl nějaký Terry, který tam pracuje asi jako učitel a koordinátor kurzů. Minulý týden jsem už navíc absolvovala gramatický test, aby zjistili, jak jsem vlastně na tom. „Your result is upper-intermediate level. It is really good. Congrats,“ řekli mi tehdy. Cože? Já a upper-intermedite? Vždyť ani nevím, jak se anglicky řeknou papuče. Prostě jsem se v testu rozpomněla na anglickou gramatiku z gymplu. Na to jsem odvětila jen, že děkuju a že psaná angličtina je vždy jednodušší než ta mluvená. V testu jsem měla totiž čas na rozmyšlenou, ale potom v reálném rozhovoru už rozhodně čekat nemůžu, než se rozpomenu.

Ve škole jsem potkala Magdeleine z Francie, která zase nadávala na všechny školy v Londýně. Dokonce i na tuto. „Schools in London are big shit, you know?“ řekla přesně. „Really? I think you can be happy because you didn’t see czech teachers for English. You know?“ odpověděla jsem a přitom se mi vybavily naše trapné hodiny angličtiny na vysoké škole, kde měli všichni ve třídě pocit, že umí anglicky líp než sama učitelka.

The Praxis English School & Language Gym. To je super, tak oni tam mají i posilovnu. Myslela jsem si :-D. Jo, tak tu tam sice mají, ale v jiném slova smyslu. Po třech hodinách intenzivní angličtiny jsem přišla domů zničená skutečně jako z posilovny. Lehla jsem a kdybych nemusela pracovat, tak asi spím po zbytek týdne :-D.  Mohu chodit od pondělí do soboty kolikrát chci a mám to na tři měsíce. Nevím, jestli si po třech měsících troufnu na certifikát, ale rozhodně vím, že moje angličtina bude určitě lepší.

Druhý den ve škole

Dnes jsem zažila druhý den ve škole. Hodina začínala v 10.30 ráno a já přišla klasicky pozdě. Zase pozdě. Já se prostě nenaučím nikde přijít na čas! Naštěstí jsem šla s Magdeleine, tak to aspoň nevypadalo tak blbě. Přisedly jsme si k nějaké Sarah ze Španělska, kterou už Magdeleine znala.

Ve skupinách jsme měli za úkol opravit esej. Najít chyby, nahradit nevhodné výrazy nebo to zkusit napsat lépe. Já, Sarah a Magdeleine jsme tvořily velice výbornou mezinárodní skupinu ovšem s tou nevýhodou, že Magdeleine umí dobře španělsky. Takže při plnění úkolu jsme mluvily anglicky, a pak nevím, co se stalo, ale najednou Magdeleine mluvila se Sarah plynně španělsky. Říkala něco jako: „Blabla blablabla haha blablabla, okey?“ :-D No nerozuměla jsem ani slovo a to mám základy španělštiny.

„Hey, I don’t understand you. Speak in English,“ řekla jsem a holky se omluvily. Pak jsme pokračovaly v úkolu a Magdeleine měla hroznou potřebu zapřemýšlet ve svém rodném jazyce. A tak nahlas začala mluvit francouzsky. Tak to už jsem nerozuměla ani já a ani španělská Sarah. „Dobře, tak já teda začnu mluvit česky.“ řekla jsem česky. A na to jsme se smály všechny tři :-D. „Try to think only in English,“ řekl nám učitel, který sledoval celou vtipnou „mezinárodní“ situaci :-D.

Potom jsem se ocitla na nějaké skupinové konverzaci. To bylo super jen do chvíle, kdy jsem měla ve dvojici konverzovat s nějakým Italem na téma computers and technology. Paráda. Oba jsme si řekli, že jsme na techniku úplně tupí a že já jsem au-pair a on číšník. Navíc jsem mu vůbec nerozuměla, co říká, protože s jeho italským přízvukem mi to opravdu nešlo. A neptejte se mě, jak se jmenoval, protože já rozuměla, že se jmenuje Santa a to je pěkná blbost :-D. „What? Once more, please. I don’t understand you. Please use another word.“ Ano, tohle vše jsem používala prakticky celou polovinu naší konverzace o počítačích. Byly to asi nejdelší dvě minuty mého života. Vysvobodilo mě pak prohození účastníků v konverzacích a sešla jsem se ve dvojici zase se známou Magdeleine. Ta je trpělivá a když nevím, pomůže.

Lost in London

Bylo úterý. Tak jsem už čtvrtý den v Londýně a ještě jsem nic neviděla. Pojedu se teda podívat na Trafalgar square a potom uvidím. Zrovna jsem vycházela ze školy, kde jsem se byla podívat na výuku a zkusit si test z angličtiny, abych zjistila jaký level vlastně mám. Všude bylo hrozně moc lidí, jsem musela pořád dávat pozor, aby mě někdo nesrazil a nakonec jsem se ani nemohla moc zastavit, protože jsem měla strach, že do mě někdo vrazí. Koukla jsem se kolik je hodin a chtěla si zjistit nějaký autobus, který by jel přímo na Trafalgar square. K tomu jsem však potřebovala wifi a navíc jsem zjistila, že je můj telefon skoro vybitý. Pět procent baterie. Aha, to není dobré. Když se ztratím, nenajdu si cestu dom a ani nezavolám Míše (mé hostmum). A měla jsem mapu jenom centra kolem Big Benu, Trafalgar square a to je vše. Nevadí, však mám nabíječku. To jsem sice měla, ale tu evropskou. Tu bych do zásuvky nestrčila. Hned jsem teda musela zainvestovat a koupit si novou asi za sedmnáct liber (přes šest set korun). Paráda, nabíječku mám. Tak skočím třeba do Mekáče, si tam dám kafe a chvíli tam počkám, než se to trochu nabije. Jenže v blbém McDonaldu měli zásuvku jenom jednu a navíc u ní seděli lidi. Nakonec jsem skončila ve Starbucks, kde měli zásuvek celkem dost. „I would like one medium cappucino, please.“ řekla jsem a kavárnice mi dala takový obrovský hrnek. Ježiši, no to mi asi vybouchne srdce. Takové velké kafe. To ani nevypiju. V Anglii je medium size asi tak jako u nás large size.

Když se mi podařilo trochu dobít telefon, našla jsem nějaký autobus přímo na Trafalgar square. Paráda! Tak jsem nastoupila a jela jsem. No spíš jsme se posunovali v tom dopravním šílenství. Asi jsem se trefila do špatného času nebo co. „The bus is dis...........“ řekl hlas, který jmenoval zastávky. A najednou skoro všichni vystoupili. Já nevěděla, co se děje, byla jsem někde asi uprostřed trasy a Trafalgar square bylo ještě daleko. Mám teda taky vystoupit? Nebo co mam dělat? A co znamená to, co řekli? No tak já teda radši vystoupím. Tak tam dojdu pěšky, však to nevadí. Jenže to bylo nejhorší rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Šla jsem a šla zastávku po zastávce a najednou jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Ale objevila se přede mnou St. Paul’s Cathedral. Tak obrovskou katedrálu jsem snad ještě v životě neviděla. Nádhera. Ale ani jsem si ji neužila, protože jsem byla ve stresu, že jsem se možná ztratila.

No nic, zkusím teda skočit do dalšího autobusu. Jenže to bylo další prokletí. Ten už se ani neposunoval a stál v zácpě. Jo, v tom autobuse jsem jela jenom já a asi dva další lidi, jinak nikdo. Pořád jsem se nechtěla vzdát a na Trafalgar square fakt dojet. Ale když už jsem v tom autobuse kysla víc než čtyřicet minut a posunuli jsme se pouze na další zastávku, rozhodla jsem se vystoupit. A když jsem vystoupila, tak to už jsem byla opravdu ztracená. Čas pořád utíkal a najednou bylo půl čtvrté. A Trafalgar pořád nic. Už jsem byla fakt naštvaná. Najednou se mi hrozně zastesklo po českém domově. Chtěla jsem být zase doma a akorát jsem si opakovala, že na to tady kašlu a London is big shit. V pět hodin jsem musela být doma a pomoct Míše chystat večeři pro malého Toma a jeho otce. Asi je pravý čas hledat si cestu dom. Věděla jsem přibližně názvy stanic metra, které jsou blízko ke mě domů. Tak teda zkusím jet tím metrem, což pro mě ale znamenalo dobít si na Oyster kartu peníze. Já mám Oyster zaplacený jen na autobusy. „Fuck you, leave me alone, I am lost and I want to go home. Don’t say anything.“ Asi něco takového jsem zažblekotala nějakému paku, který v okolí zastávky metra rozdával nějaké letáky. Chudák, asi se mě lekl.

Pak jsem spatřila mapu metra (na obrázku). V ten moment se mi chtělo vážně brečet. To není možné, co to sakra je? Kolik těch tras proboha je? A kudy mám teda vlastně jet? Jak jsem to viděla, zapomněla jsem i název zastávky, na které jsem momentálně byla.

Šla jsem se zeptat na informace pána v okýnku. Poradil mi a bylo to i celkem jednoduché, tak jsem jela, jak řekl. Dokonce jsem zvládla i přestup. Ani nevím jak, prostě jsem šla s davem a četla cedule. K tomu moc angličtiny člověk ani nepotřebuje. Když jsem vyšla z metra, stejně mě ještě čekala cesta autobusem. Bylo půl páté, já už byla úplně vyřízená, bolely mě nohy, měla jsem žízeň a navíc jsem byla naštvaná a smutná. V autobuse nebylo moc volného místa, sedla jsem si teda vedle nějaké babičky. Důchodci jsou stejní asi po celém světě. Chtěla si hned samozřejmě povídat. Byla z Irska a v Londýně měla vnoučata. To jsem jí aspoň rozuměla. Pak začala mluvit o politice a o přistěhovalcích v Anglii, cítila jsem se divně, protože jsem samozřejmě byla jeden z nich. Ptala se odkud jsem a co tady dělám, tak jsem říkala, že z České republiky a že jsem tady au-pair. „I had horrible day, I was lost in London so I hope this is right way at Archway station. I am so tired.“ Už jsem si nebyla jistá ani cestou autobusu, paní mě uklidnila a řekla, že jedu správně a jakmile vystoupíme, ukáže mi, kam mám přesně jít. Byla jsem za ni ráda.

Doma jsem pak udělala, co Míša chtěla a ozvala se mi au-pair z Francie, která bydlí kousek od nás. Magdeleine. Potřebovala jsem svůj hrozný den někomu povykládat, a tak jsem nabídku na setkání uvítala. S mojí lámanou angličtinou jsme konverzovaly asi hodinu. Dost mi to pomohlo. Vypadala sympaticky, zrovna vařila rodině na další den a přitom také vykládala o své zemi a o všem možném. Byla jsem ráda, že stíhám. Pak se mi stal trochu trapas, protože jsem neuměla pořádně vyslovit čtvrtek „Thursday“ a myslím si, že to do teď neumím :-D. Vždycky si u toho akorát pokousám jazyk :-D.

Uklidnila mě a řekla: „Don’t worry. Everyone was lost in London and not only once.“

Fish and chips

Smažená ryba a hranolky. Po příletu jsem se rozhodla tuto místní šmakuládu vyzkoušet. Je to hnus. Jsem ráda, že se má ryba stihla vykoupat pouze v oleji, v poslední chvíli jsem stihla náznakem zastavit paní za pultem, která se chystala celé jídlo polít jakýmsi octem. „No, really, I want only salt, please.“ Ale v zápětí jsem litovala. Paní otočila solničku a solila a solila, solila a solila. Takže tak tuna soli skončila na mém jídle. „Take away, please.“ a pokračovali jsme v cestě „domů“.

Když jsem to doma vybalila na talíř, najedli by se z toho tři. Snědla jsem půlku a druhou část jsem si nechala do dalšího dne. Hranolky byly takové ty velké, možná ručně nařezané z brambor, ale připadalo mi, že ještě nejsou úplně dosmažené. Neodmlouvala jsem a snědla půlku. Jako stejně jsem měla hlad. A filé ve strouhance jsem už znala z Čech, takže nic nového J. Malý Tom už dávno spinkal v posteli. Zatímco jsem večeřela, s Míšou jsme si popovídaly jak jinak než v češtině.

Všechno mi vysvětlila, ukázala a přivedla mě do mého pokojíku. Mám moc hezký pokoj. Malý, ale mám obrovskou postel jenom pro sebe, velkou vestavěnou skříň a takový bílý stoleček s televizí. A v rohu mám takovou židličku, která je taková zdobená, jako pro královnu. Takže na ní nesedím :-D, protože je tak hezká, že mi to připadá škoda si na ni sednout :-D. Jo a taky mám vlastní malinkatou koupelnu, to je super.