Blondýna v Londýně: Jaký byl let?

Je to přesně týden a jeden den, co jsem přiletěla do Londýna. Pár dní, ale nikdy bych si nemyslela, že toho stihnu tolik.

Odlet

Na letiště mě doprovázela rodina, měla jsem celkem početný doprovod, připadala jsem si trochu jako celebrita :D. Bylo to super, alespoň s částí rodiny jsem se ještě mohla rozloučit.

Přistoupila jsem k pultíku. „Dobrý den, prosím vás poprvé letím úplně sama a vůbec nevím, co mám dělat a kam mám jít,“ radši jsem to přiznala rovnou. „No tak ukažte letenku a položte kufr na pás,“ odvětila paní, která se tvářila poměrně znuděně. Asi už tam dělá dlouho. Velkým zklamáním pro mě bylo, že kufr vážil osmnáct kilo. „Litujeme, slečno, ale tolerujeme váhu maximálně do 15,9. Budete si muset připlatit.“ To mě fakt dostalo a v peněžence jenom libry. Jak jsem byla ráda, že tam se mnou byla mamka, která zaplatila devět stovek! Kufr jsem doma přebalovala snad desetkrát, už jsem skutečně nevěděla co vyndat.

Pak mi ukáplo pár slz a už jsem stála v takové prosklené hale a čekala na letadlo už bez doprovodu. V Ostravě to bylo poměrně jednoduché, takže jsem se ani nemusela bát, že třeba nastoupím do špatného letadla. Bylo asi 17:40, když jsme mohli konečně vykročit z haly a nastupovat.

Našla jsem své místo – paráda, přímo u okýnka. Vedle mě seděl takový starší muž a vedle něj nějaká paní s brýlemi. Najednou na mě padla nervóza – co když to letadlo spadne? Nebo co když se mi udělá špatně? „Letím teprve podruhé, ale minule, tehdy před dvanácti lety, mi špatně nebylo. Tak se nebojte. A kdyby náhodou, hodím to do pytlíku. Haha.“ Snažila jsem se být trochu vtipná. Ovšem veškerý humor mě přešel, když mi přísedící odpověděl, že tady ale žádné pytlíky nejsou a že jsem si možná měla vzít svůj, protože nízkonákladové lety šetří se vším. V ten moment mi ztuhnul úsměv. No nic, budu se koukat z okna a budu myslet na něco jiného. Měli jsme zpoždění, vzlétli jsme něco málo po 18 hodině. Já teda mezitím koukala z okna a přemýšlela nad vším možným. Najednou cosi furt hlásili, samozřejmě už v angličtině. Asi nějaké reklamy nebo nabídka v letadle, jsem si myslela. Najednou jsem teda otočila hlavu a podívala se dopředu. Aha. Asi jsem se měla podívat trochu dřív...letušky zrovna popisovaly, kde jsou únikové východy, jak si nasadit vestu v případě pádu letadla a podobně. Jo, to jsi dobrá! Takže kdyby to letadlo fakt padalo, tak ani nevíš, co máš dělat, protože ses čuměla z okna. Řekla jsem sama sobě. Aspoň, že jsem se připoutala.

Když jsme vzlétli, byl to fakt divný pocit. Jo, tak teď už si to nemůžu rozmyslet. Už fakticky letím. Není mi špatně? Určitě ne? No, asi není, jenom jsem nervózní, to je v pohodě. Pak jsem se s přísedícím postarším pánem dala do řeči. Ano, s cizími lidmi se nemluví, ale on to byl nějaký děda, pořád vykládal o vnoučatech a o tom, jak žije v Anglii čtyřicet let. Nevěřícně jsem mu řekla alespoň něco málo o sobě a proč tam teda letím. „Hlavně teda nevím, co mám dělat v Londýně, až vystoupím z letadla. Kde najdu kufr, kde najdu východ a ták.“ „Nebojte se, všichni půjdou stejným směrem, popřípadě pokud chcete, poradím vám tam.“ Jo, to se hodilo. Už bylo 19 hodin našeho času, říkám si – no tak ještě deset minut a budem tám. „Nene, slečno, v Londýně je o hodinu méně, takže nás čeká asi ještě hodina letu,“ řekl ten starší pán a podíval se na mě trochu připitoměle, že jsem možná trochu pako, když tohle nevím. No nevadí. :-D. „Jo, vidíte. Mně to teď jenom něják nedošlo,“ snažila jsem se aspoň trochu zachránit od jeho blbého výrazu :-D.

Přistáli jsme

V letadle s námi cestovalo asi pět mimin. Všechny řvaly, hlavně když letadlo začalo klesat. Jako siréna. A já neměla ani sluchátka. V první chvíli jsem byla fakt vytočená, ale když to nepřestávalo, začalo mi jich být líto. Bolely je nejspíš uši.

Nejvíc jsem se teda lekla, když se kola letadla dotkla země. Hrozně to s námi hodilo. Na letišti mi ten pán pomohl, takže jsem díky němu věděla, kam se postavit do fronty a kde najít svůj kufr. Když jsem měla namířeno k východu, hledala jsem otce rodiny, který mě měl vyzvedávat. Znám ho, takže na mě naštěstí nemusel mávat cedulí nebo něčím podobným jako tam pár lidí takhle postávalo a mávalo. Nikde ale nebyl a na mobilu jsem měla smsku, že doprava je šílená a je na cestě, ať tam počkám, případně ať si sednu na kafe. Měla jsem hroznou žízeň, tak jsem si šla koupit aspoň vodu. Zaplatila jsem dvě libry.

Když jsem zrovna bojovala s mým obrovským kufrem a snažila se ho otočit zpátky na kolečka, v tom mě spatřil Paul, otec rodiny. „Jana, sorry, I am late. Traffic was horrible.“ No něco takového řekl, aspoň teda myslím. Já ze sebe dostala akorát: „It’s ok.“ Naložili jsme zavazadla do kufru auta a zaklapli. Ano, já šla doprava, automaticky na místo spolujezdce přece. Ovšem tam mě překvapil volant a místo pro řidiče. „Jana, you are in England.“ Takže jsem se sama sobě zasmála a šla teda na druhou stranu. Jeli jsme přibližně hodinu a čtyřicet minut do Londýna. Cestou mi toho Paul spoustu ukazoval a samozřejmě mluvil celou dobu anglicky. Já teda jenom otáčela hlavu a dívala se za tím, co ukazuje a zároveň se snažila stíhat to, co mi vlastně říká. No nějak to šlo. A když jsem nerozuměla, tak jsem aspoň přikyvovala a usmívala se. Člověk aspoň nevypadá tak blbě :-D.