Lost in London

Bylo úterý. Tak jsem už čtvrtý den v Londýně a ještě jsem nic neviděla. Pojedu se teda podívat na Trafalgar square a potom uvidím. Zrovna jsem vycházela ze školy, kde jsem se byla podívat na výuku a zkusit si test z angličtiny, abych zjistila jaký level vlastně mám. Všude bylo hrozně moc lidí, jsem musela pořád dávat pozor, aby mě někdo nesrazil a nakonec jsem se ani nemohla moc zastavit, protože jsem měla strach, že do mě někdo vrazí. Koukla jsem se kolik je hodin a chtěla si zjistit nějaký autobus, který by jel přímo na Trafalgar square. K tomu jsem však potřebovala wifi a navíc jsem zjistila, že je můj telefon skoro vybitý. Pět procent baterie. Aha, to není dobré. Když se ztratím, nenajdu si cestu dom a ani nezavolám Míše (mé hostmum). A měla jsem mapu jenom centra kolem Big Benu, Trafalgar square a to je vše. Nevadí, však mám nabíječku. To jsem sice měla, ale tu evropskou. Tu bych do zásuvky nestrčila. Hned jsem teda musela zainvestovat a koupit si novou asi za sedmnáct liber (přes šest set korun). Paráda, nabíječku mám. Tak skočím třeba do Mekáče, si tam dám kafe a chvíli tam počkám, než se to trochu nabije. Jenže v blbém McDonaldu měli zásuvku jenom jednu a navíc u ní seděli lidi. Nakonec jsem skončila ve Starbucks, kde měli zásuvek celkem dost. „I would like one medium cappucino, please.“ řekla jsem a kavárnice mi dala takový obrovský hrnek. Ježiši, no to mi asi vybouchne srdce. Takové velké kafe. To ani nevypiju. V Anglii je medium size asi tak jako u nás large size.

Když se mi podařilo trochu dobít telefon, našla jsem nějaký autobus přímo na Trafalgar square. Paráda! Tak jsem nastoupila a jela jsem. No spíš jsme se posunovali v tom dopravním šílenství. Asi jsem se trefila do špatného času nebo co. „The bus is dis...........“ řekl hlas, který jmenoval zastávky. A najednou skoro všichni vystoupili. Já nevěděla, co se děje, byla jsem někde asi uprostřed trasy a Trafalgar square bylo ještě daleko. Mám teda taky vystoupit? Nebo co mam dělat? A co znamená to, co řekli? No tak já teda radši vystoupím. Tak tam dojdu pěšky, však to nevadí. Jenže to bylo nejhorší rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Šla jsem a šla zastávku po zastávce a najednou jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Ale objevila se přede mnou St. Paul’s Cathedral. Tak obrovskou katedrálu jsem snad ještě v životě neviděla. Nádhera. Ale ani jsem si ji neužila, protože jsem byla ve stresu, že jsem se možná ztratila.

No nic, zkusím teda skočit do dalšího autobusu. Jenže to bylo další prokletí. Ten už se ani neposunoval a stál v zácpě. Jo, v tom autobuse jsem jela jenom já a asi dva další lidi, jinak nikdo. Pořád jsem se nechtěla vzdát a na Trafalgar square fakt dojet. Ale když už jsem v tom autobuse kysla víc než čtyřicet minut a posunuli jsme se pouze na další zastávku, rozhodla jsem se vystoupit. A když jsem vystoupila, tak to už jsem byla opravdu ztracená. Čas pořád utíkal a najednou bylo půl čtvrté. A Trafalgar pořád nic. Už jsem byla fakt naštvaná. Najednou se mi hrozně zastesklo po českém domově. Chtěla jsem být zase doma a akorát jsem si opakovala, že na to tady kašlu a London is big shit. V pět hodin jsem musela být doma a pomoct Míše chystat večeři pro malého Toma a jeho otce. Asi je pravý čas hledat si cestu dom. Věděla jsem přibližně názvy stanic metra, které jsou blízko ke mě domů. Tak teda zkusím jet tím metrem, což pro mě ale znamenalo dobít si na Oyster kartu peníze. Já mám Oyster zaplacený jen na autobusy. „Fuck you, leave me alone, I am lost and I want to go home. Don’t say anything.“ Asi něco takového jsem zažblekotala nějakému paku, který v okolí zastávky metra rozdával nějaké letáky. Chudák, asi se mě lekl.

Pak jsem spatřila mapu metra (na obrázku). V ten moment se mi chtělo vážně brečet. To není možné, co to sakra je? Kolik těch tras proboha je? A kudy mám teda vlastně jet? Jak jsem to viděla, zapomněla jsem i název zastávky, na které jsem momentálně byla.

Šla jsem se zeptat na informace pána v okýnku. Poradil mi a bylo to i celkem jednoduché, tak jsem jela, jak řekl. Dokonce jsem zvládla i přestup. Ani nevím jak, prostě jsem šla s davem a četla cedule. K tomu moc angličtiny člověk ani nepotřebuje. Když jsem vyšla z metra, stejně mě ještě čekala cesta autobusem. Bylo půl páté, já už byla úplně vyřízená, bolely mě nohy, měla jsem žízeň a navíc jsem byla naštvaná a smutná. V autobuse nebylo moc volného místa, sedla jsem si teda vedle nějaké babičky. Důchodci jsou stejní asi po celém světě. Chtěla si hned samozřejmě povídat. Byla z Irska a v Londýně měla vnoučata. To jsem jí aspoň rozuměla. Pak začala mluvit o politice a o přistěhovalcích v Anglii, cítila jsem se divně, protože jsem samozřejmě byla jeden z nich. Ptala se odkud jsem a co tady dělám, tak jsem říkala, že z České republiky a že jsem tady au-pair. „I had horrible day, I was lost in London so I hope this is right way at Archway station. I am so tired.“ Už jsem si nebyla jistá ani cestou autobusu, paní mě uklidnila a řekla, že jedu správně a jakmile vystoupíme, ukáže mi, kam mám přesně jít. Byla jsem za ni ráda.

Doma jsem pak udělala, co Míša chtěla a ozvala se mi au-pair z Francie, která bydlí kousek od nás. Magdeleine. Potřebovala jsem svůj hrozný den někomu povykládat, a tak jsem nabídku na setkání uvítala. S mojí lámanou angličtinou jsme konverzovaly asi hodinu. Dost mi to pomohlo. Vypadala sympaticky, zrovna vařila rodině na další den a přitom také vykládala o své zemi a o všem možném. Byla jsem ráda, že stíhám. Pak se mi stal trochu trapas, protože jsem neuměla pořádně vyslovit čtvrtek „Thursday“ a myslím si, že to do teď neumím :-D. Vždycky si u toho akorát pokousám jazyk :-D.

Uklidnila mě a řekla: „Don’t worry. Everyone was lost in London and not only once.“