Deset věcí, které jsou v Anglii úplně na hlavu!

1. Jízda vlevo – God... na to si prostě asi nikdy nezvyknu. Tak například na přechodu se musím podívat napřed doprava, poté doleva. Je to divný! Nejen, že je to divný, ale taky dost nebezpečný! To jsem si uvědomila ve chvíli, kdy na mě troubil řítící se double decker bus. Tak tak jsem stihla uskočit zpátky na chodník.

Auto – Za volant v Anglii si nikdy nesednu. Vážně. :D Stačí zmínit jen to, že když si mám sednout na místo spolujezdce, vždy se vydám na špatnou stranu - na místo řidiče. A jízda v levém jízdním pruhu?!!!

Bus stop – Autobusy jedou opačným směrem. Když jsem někde, kde to neznám a nepřemýšlím... pokaždé se postavím špatně. :-/

2. Okna – Tak to je fakt divný, okna se tady otevírají směrem ven, nikdy ne dovnitř. A co je úplně na hlavu?! Tak zvaná „větračka“ se otevírá nejen směrem ven, ale ještě k tomu opačně. Klika je prostě dole. Takže když chci větrat, otevřu okno, které se vzápětí zase zavře. :D

3. Kohoutky – Studený a teplý kohoutek jsou zvlášť. Teče úplně vařící nebo úplně ledová. Většinou se opařím. :D

4. Zamykání – Když si chci zamknout dveře v koupelně, točím zámkem doleva. Stejně je to i u bezpečnostního zámku oken. Zvykala jsem si fakt dlouho... V praxi to vypadá tak, že točíte zámkem na obě strany tak dlouho, než si uvědomíte, že jste vlastně zapomněli, jestli jste chtěli zamknout nebo odemknout. Jsem ráda, že mě v této situaci ještě nikdo neviděl... :D

5. Drobné – jedničky, dvojky, pětníky, desetníky, dvacetníky, padesátníky, jedna libra a konečně... dvě libry – tohle všechno jsou mince. Nedávno se mi roztrhla peněženka. Nedivím se.

Potíž s tím mají podle mě i samotní Angličani. Kam přijdu - na chodbě, na verandě, na stolku s klíči - má vždycky své místo pytlíček, mistička nebo sklenička jenom na drobné. A nevím teda, kterej chytrák ty mince vymýšlel, protože každá mince je úplně jiná. Čekala jsem, že mince budou od nejmenší po největší. Ne. Jakoby odlišných věcí bylo v Anglii málo...

Nejmenší mincí je pětník. Poté následuje jednička (one penny), pak desetník (ten pence), no a pak zase dvojka (two pence)?!!! Jedna libra (one pound) je menší než dvě pence (two pence) a to jsem ještě nezmínila, že mince mají navíc různé barvy. Prostě... totální chaos. Nevidím v tom systém. Ne. Fakt nechápu! 

Nejlíp poznám dvoulibrovku - je největší a nejzdobenější. Pak ještě padesátník, je totiž hranatý a velký. Vlastně...vlastně i dvacetník je hranatý. Asi potřebuju ještě pár měsíců, abych si to ujasnila... :D

6. Keep left – v metru, na schodišti, většinou tam, kde se nachází davy lidí, byste se měli držet po levé straně. V praxi to funguje tak, že to vůbec nefunguje. Všichni se drží vpravo, vlevo a uprostřed. Takže je to vlastně úplně jedno.

7. Zásuvky – Takový podivný tři dírky. 

8. Octové chipsy – Fuj. Větší hnus jsem nejedla. Možná by ještě mohly konkurovat hranolky politý octem... :D Nejen, že to smrdí jako zpocený nohy, ale taky to tak chutná.

9. Hello, how are you? – Tak to je věta, se kterou jsem si fakticky dlouho nevěděla rady. "How are you?" je pouze takový hovorový úzus. Nevěděla jsem to. Takže si dotyčný většinou vyslechl můj pracovní týden, co jsem dělala celý den nebo co mi momentálně leží na srdci. Později mi došlo, že odpovědět "Fine." úplně stačí. Dokonce je v pořádku, když na to člověk neodpoví vůbec.

Pak jsem přišla na to, že nejlepší je toho člověka v této otázce předstihnout. Prostě jakmile někoho potkám, ihned vybalím "Hi, how are you?" Lepší je hodit to na druhýho, ať se s tím popere. :D Nemusím si lámat hlavu s tím, jak vlastně odpovědět.

10. Are you OK, Jana? – Další hovorová perlička. Dřív jsem v tom hledala sarkasmus. Proč bych jako nebyla okay? To jako vypadám divně? Nebo se mě ten člověk ptá, jestli nejsem náhodou debil? :D Kdybych se totiž v Česku někoho zeptala: „Jsi v pohodě?“ Většinou to znamená, že dotazovaný v pohodě není a ptáme se ho, jestli mu třeba není špatně nebo zdali nezvažuje možnost návštěvy psychologa. :D Ve volném překladu bych řekla, že to znamená, jestli se dotazovaný má dobře. Takže odpověď „Yes, I am ok“, když jste okay, úplně stačí.

Nutno dodat, že jsem tady pár měsíců a na všechno si brzy zvyknu. :-)

Prachy, víkendy a práce v křesílku

V rodině se tak trochu změnila situace, což se může stát zkrátka kdykoliv. Potřebují mě stále, ale na méně hodin. A tak jsem vlastně dostala super šanci, najít si další extra job k tomu. Jééé, tak to je super, budu mít spoustu peněz a super práci třeba někde na recepci. No to je pohádka. Myslela jsem si naivně.

„How is going your job hunting, Jana?“ zeptal se mě Paul (host dad). „Hledám, hledám práci jako receptionist, bude to super!“ odpověděla jsem nadšeně. „Na recepci? Tak na to ještě nemáš dost dobrou angličtinu, Jani. Ale je dobrá na to, aby sis našla někde práci v kavárně, hospodě nebo baru.“

Růžový obláček byl náhle fuč a s ním i prachy, volný víkendy a práce v křesílku. Dva týdny jsem rozesílala životopisy úplně všude. Ani práce uklízečky se mi nezdála najednou tak špatná.

Application form je hotový peklo. Je to takový formulář, mnohdy třeba i na pět stran vyplňování otázek typu: Proč chcete pracovat právě pro nás? A váš oblíbený produkt? Jakou u nás plánujete kariéru? Asi po dvacítce odeslaných životopisů a formulářů jsem navíc zjistila, že mám to své CV špatně. Fakticky mě nenapadlo, že tady se píše životopis úplně jinak. To jsem se mohla divit, že se nikdo neozýval :D. Pak jsem obdržela email, že jsem neuspěla v application form do Sainsbury’s (obchod stejně velký jako Albert, malý Tesco, Hruška). No tak to mě vytočilo. To jsem tak blbá, že se nedostanu ani do obchodu nebo co? Asi bych se měla nad sebou vážně zamyslet. :-D

Své strasti jsem začala sdílet i se stránkou Au-pairs in a tam se našel kluk s obdobnou situací a podobným levelem angličtiny jako mám já. „Jo, tak někdo mi teď volal a rozuměl jsem tak tři slova.“ Nebo „Tak já ti dám zítra vědět, jestli jsem se dostal na třídiče pošty nebo ne. Do kavárny mě nevzali.“ – Už jsem si aspoň tak blbě nepřipadala :-D. Jani, nejsi sama, vidíš?

Bylo pro mě dost frustrující zjištění, že práce, kterýma jsem si prošla na vysoké škole při studiu, budu muset dělat znovu. Na anglickém trávníku v parku jsem se s tímto smiřovala dobrý tři hodiny čuměním do prázdna a opakovaným povzdychováním nad těžkostmi života :-D. Pomohlo to. ÁÁÁle ták co, kavárna bude dobrá a budu tam mluvit anglicky celý den. Jdu do toho. Najdu si job v kavárně.

Pret A Manger

„Jdi do Pret A manger coffee shop. Je to dobrá značka a když jsem přišla do Anglie, začínala jsem tam.“ Poradila mi jedna slečna, která už je dnes nejspíš „za vodou.“ Tak jsem tam šla. Čekala jsem pohovor nebo tak něco. Posadili mě k počítači, ať vyplním formulář. Application form. Zase. Fakt děs. Když jsem asi po dvaceti minutách usínání u počítače skončila, řekli mi, že mám druhého dne přijít na pohovor v deset hodin ráno. 

To, co nazývali pohovorem, se mi jako pohovor fakt nezdálo. Já byla hrozně nervózní, potila jsem se snad i za ušima a anglicky už jsem neuměla ani pozdravit. Fakticky mi na tom záleželo. Ovšem slečna měla očividně takových pohovorů po krk. Vůbec mě neposlouchala, celou dobu se dívala po kolemjdoucích a né na mě. Neposlouchala mě až do chvíle, kdy se mě zeptala na tři vlastnosti, které bych u sebe upřednostnila. Řekla jsem friendly, hard-working and crazy. HAHA. Povídám to potom doma a host mum na mě valí oči, co jsem to tam pane bože řekla. „Cože si to řekla? Crazy? Víš crazy se používá tak akorát na to, když jsi tak zralá jít do nemocnice.“ Bylo ticho. To byl fakt trapas :-D.

Anyway... slečna řekla, že mám přijít až po dvanáctém červenci se zeptat, když nemůžu nastoupit hned. A že každý nováček začíná v kuchyni, jen abych věděla. Upřímně, po tom, co jsem té slečně ze slavného Pret A Manger byla vlastně ukradená, se mi tam už vůbec nechtělo.

Počasí?

Jednoho dne se host mum rozhodla, že mi s tím hledáním práce trochu pomůže. Vytiskla jsem si štos životopisů, vzala mě do auta a vydaly jsme se do moc pěkné oblasti Londýna. Do Hampstead Heath. U každé pěkné kavárny nebo restaurace, které Míša znala nebo tam třeba byla, jsme se zastavily a tam jsem se ptala na práci.

„Jani a jak se vlastně ptáš na práci?“ ptala se mě. Nahodila jsem sebevědomý výraz a suverénně odpověděla: „Hello, I would like to ask for job here. Is here any possibility to work?“ Přece vím, jak se mám ptát na práci. Moje angličtina zas tak hrozná není, ..žiši...

„Jo. Tak tahle věta se mi teda vůbec nelíbí. Možná bys mohla použít tohle: Hello, I am wondering whether you are looking for people.“ pověděla.

„Myslíš jako weather?“ Myslíš jako počasí? Proč mám říkat počasí uprostřed věty? „No wedr, prostě wedr.“ Ahá, takže to bude nejspíš „jestli“ a né počasí!

Hello, I am wondering whether you are looking for people. Hello, I am wondering whether you have any vacancies here. (tak nějak to bylo, myslím) Tyhle věty jsem se učila dobrých deset minut.

Nakonec se mi tenhle den s host mum fakt vyplatil. Dala jsem to! Mám práci v kavárně!