Určitě
si vzpomínáte, když jsem psala první týden kompletně vyděšená ze všeho a jak mi
chybí Česká republika. Teď můžu říct, že mé rozhodnutí vyjet bylo to nejlepší
v mém životě, které jsem mohla udělat. Moje názory a postoj k životu
se totálně změnil do základu.
Pamatuju
si poslední měsíce v České republice, jak jsem se cítila, když jsem
opouštěla můj milovaný Hradec nebo jak jsem se cítila v práci za „žádné“
peníze. Ta frustrace byla fakt děsná. Každý den jsem vděčná své rodině, která
si mě jako au-pair vybrala, protože bez nich bych tady nebyla. Svým způsobem
jsou má rodina tady v Anglii. Taky se mou „rodinou“ stala Dominique’s
café, je to práce náročná, stresující, ale když si i přesto umíte zachovat úsměv
na tváři, tak jde vždycky všechno líp. Teď je čas ale jít o level dál a rozhodla jsem se v kavárně skončit.
Čas se posunout
Pracovala
jsem sedm dní v týdnu. Tři dny práce pro rodinu (pár hodin, ale nic moc si
nemůžete naplánovat, když to máte různě rozhozený) a čtyři dny práce
v kavárně, devítihodinovky, někdy dvanáctky. Pořád jsem si tak nějak
stíhala dělat úkoly pro mého učitele angličtiny, ale zjistila jsem, že je to
málo. Potřebuji získat nějaký čas na učení se nových slovíček a složitější
gramatiku, abych mohla v lednu udělat certifikát z angličtiny. Chci
si udělat First Cambridge Certificate (je to upper-intermediate level). Možná
bych to zvládla složit už teďka, ale nechci mít to nejhorší hodnocení.
Během
toho budu v Londýně hledat work experience, což znamená něco jako u nás pracovní stáž. Je
to práce zdarma, ale když se dostanete k velké společnosti nebo na dobré
místo, je to obrovská pomoc tady v Anglii, mně bylo řečeno. A tak chci
zkusit tuto cestu.
Šéf
je muslim
Když
jsem v práci dala výpověď, šéf akorát řekl „Ok, I am going to cry to my
office,“ :D :D. Dělal si samozřejmě srandu, ale myslel tím, že jim tam budu
chybět. Bude mi chybět i vlastně celá jeho rodina, která ho tam denně
navštěvovala nebo i pracovala. A to teď píšu hlavně do Česka, teď se podržte,
jsou to muslimové! Už pětadvacet let žijí v Anglii a nikdy se mi nestalo,
že by mi do hlavy cpali nesmysly nebo dokonce, abych se jich bála. Víte, tady
v Londýně je to fakt jiné. Tady žijí lidé skutečně z celého světa a
já nemám problém s tím si pokecat s muslimkou v autobuse o
počasí. Úplně vidím stejnou situaci v českém autobuse. Dvacet procent lidí
by se s ní bavilo a osmdesát procent by se s ní vůbec nebavilo nebo
by se na ní koukalo skrz prsty, hlavně teď, v době krize s imigranty.
Nezlobte se, ale někdy se za Čechy fakt stydím...
Neříkám,
že bych si muslima třeba vzala, mají kulturu totálně odlišnou, navíc záleží,
jak žijí, kde žijí a jaké jsou jejich hodnoty, ale jsou to lidi normální jako
my.
Samozřejmě
jsem se setkala i s muslimem, který má problém mít v práci za kolegu
ženu. Prostě mě nerespektoval nebo mě ignoroval a podobně. Kluk z Egypta,
který nejspíš sežral všechnu moudrost světa :D. Ale když muslim o muslimovi
řekne, že je to blbeček, tak na tom něco bude :D. Víte, naučila jsem se fakt
rozlišovat. Skutečně se nejedná o vyznání, ale o to, k čemu byl ten člověk
vychován, jakými lidmi se obklopuje a hlavně, jak se chová k vám.
K situaci
s imigranty se odmítám vyjadřovat konkrétně, ale jen se lidi trochu
kroťte. Totální nenávist ke všem muslimům na světě je tak akorát tupost a
zaostalost českých lidí.
Progress in English
Au-pairkám fakt doporučuju časem si zkusit najít práci
někde s lidmi, pokud tu možnost dostanete. V angličtině mě to
posunulo neuvěřitelně. Když si vzpomenu, že jsem se pořád pletla, zda rozumím bill
nebo milk a nebo jsem dokonce některé věty říkala úplně špatně... :D. Já ten
progress úplně nepoznám, ale když vám to říkají i lidi kolem, tak to možná fakt
nekecám! Je to kavárna rodinného typu, žádný Starbucks, takže se tam našel i
čas mluvit se zákazníky. Oni vás chtějí poznat jako člověka a vy se nechcete
bavit jenom o kafi nebo o toustu :D, takže jakákoliv konverzace jen tak o
životě byla vždycky hrozně super.
