Londoners who have inspired me

Patience is halfway to happiness

Potkala jsem tady spoustu úžasných lidí, kteří mě inspirovali a změnili na celý život. Nepotkala jsem je náhodou, zkrátka mi měli přijít do cesty. Nevím, jestli je to tím, že jsem starší, ale naučila jsem o lidech přemýšlet mnohem víc než předtím. O tom, co říkají a jak oni jednají ve svých životech. Občas se jen zastavím, pozoruju nebo poslouchám. Životní příběhy jsou pro mě tou nejlepší školou. Ty nejsilnější jsou ty, které se dotkly mého srdce.

Někdy ani nevíme, že nejlepší učitele máme přímo pod nosem. Děti. Malý Tomášek mě naučil bezprostředně a naplno projevovat city. Don’t block yourself!

Když jste smutní, plačte. Když jste veselí, skákejte. Milujete-li, prožijte to naplno. Live the moment! Do things with passion and never regret what you’ve done!

Být vděčná za rodinu, kterou mám, mi ukázal James. Staromládenec, o kterém by si každý na první pohled řekl, že má nejlepší život, jaký si jen mohl přát. Udělal si ho takový, ale nepřišlo to samo. Svůj dosavadní blahobyt má opravdu zasloužený a tvrdě vydřený.

Trochu jsem se zastyděla, když jsem jednou přišla do práce a zanadávala na tátu a mámu, se kterýma jsem se zrovna nepohodla. James pozorně naslouchal až do poslední minuty. Potom se na chvíli odmlčel. „Tak já ti teď něco povím,“ řekl klidným hlasem. „Posaď se.“ A začal vykládat svůj život. Jen tak z ničeho nic. „Můj život začal v alkoholické rodině, kdy mámu táta sem tam uhodil, pořád jenom pil a nezáleželo mu na mě, ani na sourozencích, zkrátka rodina mu byla ukradená. Jednou jsem se ho ptal, proč to všechno dělá. Řekl, že neví. Skončil jsem v dětském domově, kde se s námi neštvali. Já měl štěstí, ale jiné děti chodili v noci znásilňovat vychovatelé. Říkal jsem si tehdy, proč za nimi pořád chodí v noci na návštěvu. Pak mi to došlo, a to jsem byl ještě malej kluk. Pak jsem vyrostl, otec zemřel a s mámou jsem si stejně nikdy nerozumněl.“ Nevěděla jsem, co říct. Podívala jsem na něj smutně a dost soucitně. Nemuseli jsme si říct nic, naprosto jsem pochopila, co tím myslí. Such a stupid problem I have!

Italský kamarád, který dělá do filmů, mi pokaždé říkával: „Patience, Jana... patience!“ Všechno má svůj čas a nic nepřichází hned. „Nespěchej, není kam. A nezapomeň, že každý neúspěch tě jenom posilní.“ Také mi ukázal, jak vnímat svět z různých perspektiv. Svět není černobílý, zkrátka si někdy představím, že mé oči jsou fotoaparát a snažím si pamatovat životní obrazy, které mě něčím uchvátí.

Pavlína, moje současná kamarádka. She is amazing just how she is! Žila v Praze s výborně placenou prací, v Česku pro mladou holku nadstandard. „Byla jsem tam nešťastná. Prostě jsem si jednoho dne koupila letenku a bylo!“ Vykládala mi tehdy své odhodlání přijet do Londýna žít. „A to ses nebála? A to jako bez práce?“ ptala jsem se. „No, prostě jsem nad tím nepřemýšlela. Udělala jsem to.“ řekla jasně. Ubytování si zařídila a práci sehnala do týdne. Já mnohdy přemýšlím zbytečně moc. A tak se snažím aplikovat její odhodlání i na další záležitosti. Ne úplně ve všem, ale zkrátka se učím rychle se rozhodnout. I don’t like complicated things! So don’t complicate it. Make your life easy!

Velkou inspirací taky pro mě byla Vivi. Starší ostřílená barmanka, která mi dala spoustu dámských rad. „Be a lady. Feel confident and show to people you are proud of yourself.“ To bylo pro mě opravdu cenné, především z hlediska sebevědomí. Přestala jsem se bát, být šedou myší dneska fakt není in. A „šaty dělaj člověka.“ Změnila jsem šatník, naprosto. „Víš, pravda je, že tě lidi budou brát víc vážně.“ řekla a tahle věta mi utkvěla v mysli navždycky.

Rodina, pro kterou pracuji, je skvělá. Dali mi úžasný vzor, jak má rodina vypadat. A jsem moc ráda, že jsem ho dostala teď v pětadvaceti. Mají se skutečně rádi, samozřejmě se mezi nimi objeví nějaký mráček, ale vždycky spolu všechno vyřeší.

A v poslední řadě mě ovlivnila autorka hlubokomyslných knih Louise L. Hay, kterou doporučuji každé jakkoliv zraněné duši. Opravdu nejcennější je pro mě osobní posun. Vím, že můžu být šťastná úplně kdekoliv. Záleží jen na vás, jakými lidmi se necháte obklopit a hlavně, jak se cítíte vy sami. Mějte se skvěle, nenechte se nikým zraňovat, zbavte se všech blbců okolo a budete šťastný tak jako já!

Since I have been in London, I feel perfect!

Určitě si vzpomínáte, když jsem psala první týden kompletně vyděšená ze všeho a jak mi chybí Česká republika. Teď můžu říct, že mé rozhodnutí vyjet bylo to nejlepší v mém životě, které jsem mohla udělat. Moje názory a postoj k životu se totálně změnil do základu.

Pamatuju si poslední měsíce v České republice, jak jsem se cítila, když jsem opouštěla můj milovaný Hradec nebo jak jsem se cítila v práci za „žádné“ peníze. Ta frustrace byla fakt děsná. Každý den jsem vděčná své rodině, která si mě jako au-pair vybrala, protože bez nich bych tady nebyla. Svým způsobem jsou má rodina tady v Anglii. Taky se mou „rodinou“ stala Dominique’s café, je to práce náročná, stresující, ale když si i přesto umíte zachovat úsměv na tváři, tak jde vždycky všechno líp. Teď je čas ale jít o level dál a rozhodla jsem se v kavárně skončit.

Čas se posunout

Pracovala jsem sedm dní v týdnu. Tři dny práce pro rodinu (pár hodin, ale nic moc si nemůžete naplánovat, když to máte různě rozhozený) a čtyři dny práce v kavárně, devítihodinovky, někdy dvanáctky. Pořád jsem si tak nějak stíhala dělat úkoly pro mého učitele angličtiny, ale zjistila jsem, že je to málo. Potřebuji získat nějaký čas na učení se nových slovíček a složitější gramatiku, abych mohla v lednu udělat certifikát z angličtiny. Chci si udělat First Cambridge Certificate (je to upper-intermediate level). Možná bych to zvládla složit už teďka, ale nechci mít to nejhorší hodnocení.

Během toho budu v Londýně hledat work experience, což znamená něco jako u nás pracovní stáž. Je to práce zdarma, ale když se dostanete k velké společnosti nebo na dobré místo, je to obrovská pomoc tady v Anglii, mně bylo řečeno. A tak chci zkusit tuto cestu.

Šéf je muslim

Když jsem v práci dala výpověď, šéf akorát řekl „Ok, I am going to cry to my office,“ :D :D. Dělal si samozřejmě srandu, ale myslel tím, že jim tam budu chybět. Bude mi chybět i vlastně celá jeho rodina, která ho tam denně navštěvovala nebo i pracovala. A to teď píšu hlavně do Česka, teď se podržte, jsou to muslimové! Už pětadvacet let žijí v Anglii a nikdy se mi nestalo, že by mi do hlavy cpali nesmysly nebo dokonce, abych se jich bála. Víte, tady v Londýně je to fakt jiné. Tady žijí lidé skutečně z celého světa a já nemám problém s tím si pokecat s muslimkou v autobuse o počasí. Úplně vidím stejnou situaci v českém autobuse. Dvacet procent lidí by se s ní bavilo a osmdesát procent by se s ní vůbec nebavilo nebo by se na ní koukalo skrz prsty, hlavně teď, v době krize s imigranty. Nezlobte se, ale někdy se za Čechy fakt stydím...

Neříkám, že bych si muslima třeba vzala, mají kulturu totálně odlišnou, navíc záleží, jak žijí, kde žijí a jaké jsou jejich hodnoty, ale jsou to lidi normální jako my.

Samozřejmě jsem se setkala i s muslimem, který má problém mít v práci za kolegu ženu. Prostě mě nerespektoval nebo mě ignoroval a podobně. Kluk z Egypta, který nejspíš sežral všechnu moudrost světa :D. Ale když muslim o muslimovi řekne, že je to blbeček, tak na tom něco bude :D. Víte, naučila jsem se fakt rozlišovat. Skutečně se nejedná o vyznání, ale o to, k čemu byl ten člověk vychován, jakými lidmi se obklopuje a hlavně, jak se chová k vám.

K situaci s imigranty se odmítám vyjadřovat konkrétně, ale jen se lidi trochu kroťte. Totální nenávist ke všem muslimům na světě je tak akorát tupost a zaostalost českých lidí.

Progress in English

Au-pairkám fakt doporučuju časem si zkusit najít práci někde s lidmi, pokud tu možnost dostanete. V angličtině mě to posunulo neuvěřitelně. Když si vzpomenu, že jsem se pořád pletla, zda rozumím bill nebo milk a nebo jsem dokonce některé věty říkala úplně špatně... :D. Já ten progress úplně nepoznám, ale když vám to říkají i lidi kolem, tak to možná fakt nekecám! Je to kavárna rodinného typu, žádný Starbucks, takže se tam našel i čas mluvit se zákazníky. Oni vás chtějí poznat jako člověka a vy se nechcete bavit jenom o kafi nebo o toustu :D, takže jakákoliv konverzace jen tak o životě byla vždycky hrozně super.

Život v kavárně

Začít pracovat v kavárně byl ten nejlepší nápad. Anglicky mluvím celé dny a také, jak se říká „práce šlechtí člověka“ J. Každý čtvrtek, pátek, sobotu a neděli mě autobus doveze až do práce hned vedle rozlehlého wild parku Hampstead Heath.

Kavárna Dominique‘s se nachází na malém náměstíčku, připadám si tam jak někde na maloměstě. Pekárničky, kavárničky, typická architektura a červené autobusy prokládané černými taxíky. Mám ráda cestu do práce. Všechno tam je cute and english.

Sice tam dřu devět, někdy deset hodin, sem tam musím i utíkat a sem tam něco spletu, ale mám tu práci ráda. Mám i příjemné kolegyně a kolegy, což je velké plus, cítím se tam dobře a tím pádem jsem milá na zákazníky. Už si na mě ti stálí i zvykli. Některým jsem dokonce byla představena.

Divili byste se, ale spousta zákazníků nepodporuje řetězce typu Costa, Starbucks a další, protože si raději posedí v menší rodinné kavárně, kde si povypráví třeba o životě s  majitelem nebo číšnicí, kterou znají jménem. A nebo se zkrátka cítí pohodlněji. V Costě na vytváření přátelského prostředí není čas - „take your coffee and fuck off,“ to je jejich business. Když však kavárnu vlastníte vy, musíte se jóóó snažit a zákazníky si získat. Myslím si, že majitel se snaží dobře. Na zákazníky je milý, se spoustou z nich se zná a kavárna už tam stojí třiadvacet let. A taky máme dobré kafe, docela dobré menu a já mám pěkné tips (tringelty) :D.

Regular customers

Ráno mě většinou zdraví starší pán Eddie v brýlích, který prý pracuje pro BBC, nějaký přírodovědec, dělá do dokumentů. Většinou tam chodí sám, přečíst si noviny a posnídat. Někdy tam chodí s takovou mladou paní, pravděpodobně dcera nebo někdo z rodiny. Chodí tam často a sedává ke stejnému stolu. Rád pozoruje život ulice.

Každé odpoledne nás navštíví James. Třiašedesátiletý fešák, kterému byste hádali klidně o patnáct let míň. Patří mu půlka ulice, vlastní bar a taky nějaký obchod se šperkama. Bydlí hned za kavárnou, je tam jako doma. Má výbornou angličtinu, rozumím mu každé slovo. Má celkem pohodový život. Někdy přijede v Jeepu, jindy zase v Kabrioletu a i když je furt unavený z práce, úsměv na tváři mu nikdy nechybí. Jediné, s čím mě štve, je, že mě nazývá „Tomboy“. Což znamená holka, která se občas chová jako kluk, je drsná, s ničím se neštve a má prostě ráda klučičí věci. Pořád ho přesvědčuju, že Tomboy nejsem :D, no je to sranda. :D

Pak nám tam chodí Ronnie. Urostlý pětačtyřicátník, horolezec. Ten pořád jenom cestuje. Vlastně ani nevím, co dělá za práci. Ale vždycky chce tři topinky a tři vajíčka. Spolu občas povídáme jen tak o životě. A občas ho potkávám i na ulici, když jsem zrovna na cestě do práce nebo z práce.

A taky hodná paní Anna, která má přítele v nemocnici. Seznámily jsme se tak, že jsem jí půjčila nabíječku na mobil. Je hrozně fajn, vždycky povykládáme o počasí a o mužských. Ta sedává většinou venku se sklenkou bílého vína. Má dlouhé vlasy až po pás a její tvář je přímo posetá hlubokými vráskami. Myslím si, že měla nebo má nesnadný život. Nedávno se dokonce ptala, kdy budu zase v práci, že přijde. A taky přišla! S rodinou nebo přáteli? Nevím. Ale byli moc milí stejně jako paní Anna. Pořád mi jenom děkovali, nechali pěkný tringelt a její kamarádka mi řekla, že jí připomínám mladou Marilyn Monroe. Potěšila mě. J

Pán s hůlkou chodí skoro každý den a já už si ho v duchu nazývám decaf cappucino, protože nikdy nechce nic jinýho :D. Sotva strčí nohu do kavárny, tak už vařím jak jinak než decaf cappucino. Někdy si dá i dvě. Jedno před snídaní a druhé po.

Danken a kámoš. Dva mladí kluci, kteří budou nejspíš ajťáci. Chodí vždy s počítači a někdy tam vydrží sedět i pět hodin. Hledí do počítačů, někdy spolu nepromluví třeba hodinu, pak si vezmou papír s poznámkami a diskutují. A jsou English, zaručeně. Někdy už to na lidech prostě poznáte. Nedávno přišel Danken ostříhaný. „Aa..new haircut, it is better now,“ řekla jsem. „Yeah, I know.“ Byla odpověď :D. Né například Seriously? Really? Oh, thank you. Prostě rovnou I know. :D To mě pobavilo.

Nechutný tlusťoch. Tak to je panečku případ. Ten když přijde, všichni obracíme oči v sloup. Je mentálně postižený, takže je to s ním občas trochu komplikované. Všechno musí mít okamžitě a jak to nemá, začne se nás důrazně vyptávat, kdy už bude ten třetí jahodový milkshake, kdy už budou ty vajíčka a podobně. A vždycky chce většinou to stejné. Tři jahodové milkshaky, laté s třemi shoty kávy, sparkling water in fresh glass (prostě mu tu sklenici dám mokrou). A něco k snídani jako většinou vajíčka na toastu a vyžádá si ještě více másla nebo jinou vymyšlenou specialitu. Pak chce něco jako vykládat, ale já mu nikdy nerozumím, tak se jen usmívám a přikyvuju. Je strašně tlustej, vždycky se bojím, že židle nevydrží nebo že spadne ze schodů, když jde na záchod. Nebojím se ani tak o něj, ale o sebe, kdybych ho musela, nedej bože, zvedat! Nosí volné kalhoty, které sotva udrží kšandy. Kalhoty jsou někdy tak volné, že mu jde vidět půlka holého zadku. Právě to oceňují hlavně zákazníci, kteří snídají a náhodně se otočí pohledem zrovna přímo do jeho zadku. Občas pak slyším hyhňání nebo vidím znechucený a odvrácený pohled zpátky do jejich talíře.

Občas se tam objeví čtyři urostlí chlápci, asi nějací stavaři. Většinou si všichni dávají full english breakfast a u jednoho z nich jsem se třikrát musela učit, že když vyslovuje „spáákli uotr,“ myslí tím sparkling water (vodu s bublinkama). Teď už to vím, tak je to pohoda, ale předtím to byl docela trapas, když jsem furt nerozuměla, co řiká, ščuřila obličej a stražila ucho. Chlapi si mysleli, že jsem mentálně postižená, když nechápu, že chce prostě minerálku :D. Od té doby si mě pamatují a snaží se na mě mluvit docela jasně. Sice si připadám jako trouba, ale aspoň jim donesu přesně to, co chtějí :D.

Většinou jsem v práci s kolegyní, která se jmenuje „Tunde, Tonda...“ prostě tak nějak.. Je Maďarka a má třicet. Řeknu vám, občas je ostrá jak maďarskej guláš. Pracuje tam už tři roky a hodila by se do typické české knajpy. :D „Takže svíčková s pěti a tři dvanáctky.“ Docela bych si ji tam uměla představit. Je rychlá, ve své práci je ostřílená, s ničím a s nikým se neštve a chlapi se jí občas bojí. No...někdy se jí bojím i já :D. Kdyby mohla, tak by našemu drzému kuchaři, kterého nesnáší, klidně dala přes držku. :D. Zase jedná s každým narovinu a když jí něco vadí, přijde to říct přímo mě. To oceňuju!

To be continued...

Deset věcí, které jsou v Anglii úplně na hlavu!

1. Jízda vlevo – God... na to si prostě asi nikdy nezvyknu. Tak například na přechodu se musím podívat napřed doprava, poté doleva. Je to divný! Nejen, že je to divný, ale taky dost nebezpečný! To jsem si uvědomila ve chvíli, kdy na mě troubil řítící se double decker bus. Tak tak jsem stihla uskočit zpátky na chodník.

Auto – Za volant v Anglii si nikdy nesednu. Vážně. :D Stačí zmínit jen to, že když si mám sednout na místo spolujezdce, vždy se vydám na špatnou stranu - na místo řidiče. A jízda v levém jízdním pruhu?!!!

Bus stop – Autobusy jedou opačným směrem. Když jsem někde, kde to neznám a nepřemýšlím... pokaždé se postavím špatně. :-/

2. Okna – Tak to je fakt divný, okna se tady otevírají směrem ven, nikdy ne dovnitř. A co je úplně na hlavu?! Tak zvaná „větračka“ se otevírá nejen směrem ven, ale ještě k tomu opačně. Klika je prostě dole. Takže když chci větrat, otevřu okno, které se vzápětí zase zavře. :D

3. Kohoutky – Studený a teplý kohoutek jsou zvlášť. Teče úplně vařící nebo úplně ledová. Většinou se opařím. :D

4. Zamykání – Když si chci zamknout dveře v koupelně, točím zámkem doleva. Stejně je to i u bezpečnostního zámku oken. Zvykala jsem si fakt dlouho... V praxi to vypadá tak, že točíte zámkem na obě strany tak dlouho, než si uvědomíte, že jste vlastně zapomněli, jestli jste chtěli zamknout nebo odemknout. Jsem ráda, že mě v této situaci ještě nikdo neviděl... :D

5. Drobné – jedničky, dvojky, pětníky, desetníky, dvacetníky, padesátníky, jedna libra a konečně... dvě libry – tohle všechno jsou mince. Nedávno se mi roztrhla peněženka. Nedivím se.

Potíž s tím mají podle mě i samotní Angličani. Kam přijdu - na chodbě, na verandě, na stolku s klíči - má vždycky své místo pytlíček, mistička nebo sklenička jenom na drobné. A nevím teda, kterej chytrák ty mince vymýšlel, protože každá mince je úplně jiná. Čekala jsem, že mince budou od nejmenší po největší. Ne. Jakoby odlišných věcí bylo v Anglii málo...

Nejmenší mincí je pětník. Poté následuje jednička (one penny), pak desetník (ten pence), no a pak zase dvojka (two pence)?!!! Jedna libra (one pound) je menší než dvě pence (two pence) a to jsem ještě nezmínila, že mince mají navíc různé barvy. Prostě... totální chaos. Nevidím v tom systém. Ne. Fakt nechápu! 

Nejlíp poznám dvoulibrovku - je největší a nejzdobenější. Pak ještě padesátník, je totiž hranatý a velký. Vlastně...vlastně i dvacetník je hranatý. Asi potřebuju ještě pár měsíců, abych si to ujasnila... :D

6. Keep left – v metru, na schodišti, většinou tam, kde se nachází davy lidí, byste se měli držet po levé straně. V praxi to funguje tak, že to vůbec nefunguje. Všichni se drží vpravo, vlevo a uprostřed. Takže je to vlastně úplně jedno.

7. Zásuvky – Takový podivný tři dírky. 

8. Octové chipsy – Fuj. Větší hnus jsem nejedla. Možná by ještě mohly konkurovat hranolky politý octem... :D Nejen, že to smrdí jako zpocený nohy, ale taky to tak chutná.

9. Hello, how are you? – Tak to je věta, se kterou jsem si fakticky dlouho nevěděla rady. "How are you?" je pouze takový hovorový úzus. Nevěděla jsem to. Takže si dotyčný většinou vyslechl můj pracovní týden, co jsem dělala celý den nebo co mi momentálně leží na srdci. Později mi došlo, že odpovědět "Fine." úplně stačí. Dokonce je v pořádku, když na to člověk neodpoví vůbec.

Pak jsem přišla na to, že nejlepší je toho člověka v této otázce předstihnout. Prostě jakmile někoho potkám, ihned vybalím "Hi, how are you?" Lepší je hodit to na druhýho, ať se s tím popere. :D Nemusím si lámat hlavu s tím, jak vlastně odpovědět.

10. Are you OK, Jana? – Další hovorová perlička. Dřív jsem v tom hledala sarkasmus. Proč bych jako nebyla okay? To jako vypadám divně? Nebo se mě ten člověk ptá, jestli nejsem náhodou debil? :D Kdybych se totiž v Česku někoho zeptala: „Jsi v pohodě?“ Většinou to znamená, že dotazovaný v pohodě není a ptáme se ho, jestli mu třeba není špatně nebo zdali nezvažuje možnost návštěvy psychologa. :D Ve volném překladu bych řekla, že to znamená, jestli se dotazovaný má dobře. Takže odpověď „Yes, I am ok“, když jste okay, úplně stačí.

Nutno dodat, že jsem tady pár měsíců a na všechno si brzy zvyknu. :-)

Prachy, víkendy a práce v křesílku

V rodině se tak trochu změnila situace, což se může stát zkrátka kdykoliv. Potřebují mě stále, ale na méně hodin. A tak jsem vlastně dostala super šanci, najít si další extra job k tomu. Jééé, tak to je super, budu mít spoustu peněz a super práci třeba někde na recepci. No to je pohádka. Myslela jsem si naivně.

„How is going your job hunting, Jana?“ zeptal se mě Paul (host dad). „Hledám, hledám práci jako receptionist, bude to super!“ odpověděla jsem nadšeně. „Na recepci? Tak na to ještě nemáš dost dobrou angličtinu, Jani. Ale je dobrá na to, aby sis našla někde práci v kavárně, hospodě nebo baru.“

Růžový obláček byl náhle fuč a s ním i prachy, volný víkendy a práce v křesílku. Dva týdny jsem rozesílala životopisy úplně všude. Ani práce uklízečky se mi nezdála najednou tak špatná.

Application form je hotový peklo. Je to takový formulář, mnohdy třeba i na pět stran vyplňování otázek typu: Proč chcete pracovat právě pro nás? A váš oblíbený produkt? Jakou u nás plánujete kariéru? Asi po dvacítce odeslaných životopisů a formulářů jsem navíc zjistila, že mám to své CV špatně. Fakticky mě nenapadlo, že tady se píše životopis úplně jinak. To jsem se mohla divit, že se nikdo neozýval :D. Pak jsem obdržela email, že jsem neuspěla v application form do Sainsbury’s (obchod stejně velký jako Albert, malý Tesco, Hruška). No tak to mě vytočilo. To jsem tak blbá, že se nedostanu ani do obchodu nebo co? Asi bych se měla nad sebou vážně zamyslet. :-D

Své strasti jsem začala sdílet i se stránkou Au-pairs in a tam se našel kluk s obdobnou situací a podobným levelem angličtiny jako mám já. „Jo, tak někdo mi teď volal a rozuměl jsem tak tři slova.“ Nebo „Tak já ti dám zítra vědět, jestli jsem se dostal na třídiče pošty nebo ne. Do kavárny mě nevzali.“ – Už jsem si aspoň tak blbě nepřipadala :-D. Jani, nejsi sama, vidíš?

Bylo pro mě dost frustrující zjištění, že práce, kterýma jsem si prošla na vysoké škole při studiu, budu muset dělat znovu. Na anglickém trávníku v parku jsem se s tímto smiřovala dobrý tři hodiny čuměním do prázdna a opakovaným povzdychováním nad těžkostmi života :-D. Pomohlo to. ÁÁÁle ták co, kavárna bude dobrá a budu tam mluvit anglicky celý den. Jdu do toho. Najdu si job v kavárně.

Pret A Manger

„Jdi do Pret A manger coffee shop. Je to dobrá značka a když jsem přišla do Anglie, začínala jsem tam.“ Poradila mi jedna slečna, která už je dnes nejspíš „za vodou.“ Tak jsem tam šla. Čekala jsem pohovor nebo tak něco. Posadili mě k počítači, ať vyplním formulář. Application form. Zase. Fakt děs. Když jsem asi po dvaceti minutách usínání u počítače skončila, řekli mi, že mám druhého dne přijít na pohovor v deset hodin ráno. 

To, co nazývali pohovorem, se mi jako pohovor fakt nezdálo. Já byla hrozně nervózní, potila jsem se snad i za ušima a anglicky už jsem neuměla ani pozdravit. Fakticky mi na tom záleželo. Ovšem slečna měla očividně takových pohovorů po krk. Vůbec mě neposlouchala, celou dobu se dívala po kolemjdoucích a né na mě. Neposlouchala mě až do chvíle, kdy se mě zeptala na tři vlastnosti, které bych u sebe upřednostnila. Řekla jsem friendly, hard-working and crazy. HAHA. Povídám to potom doma a host mum na mě valí oči, co jsem to tam pane bože řekla. „Cože si to řekla? Crazy? Víš crazy se používá tak akorát na to, když jsi tak zralá jít do nemocnice.“ Bylo ticho. To byl fakt trapas :-D.

Anyway... slečna řekla, že mám přijít až po dvanáctém červenci se zeptat, když nemůžu nastoupit hned. A že každý nováček začíná v kuchyni, jen abych věděla. Upřímně, po tom, co jsem té slečně ze slavného Pret A Manger byla vlastně ukradená, se mi tam už vůbec nechtělo.

Počasí?

Jednoho dne se host mum rozhodla, že mi s tím hledáním práce trochu pomůže. Vytiskla jsem si štos životopisů, vzala mě do auta a vydaly jsme se do moc pěkné oblasti Londýna. Do Hampstead Heath. U každé pěkné kavárny nebo restaurace, které Míša znala nebo tam třeba byla, jsme se zastavily a tam jsem se ptala na práci.

„Jani a jak se vlastně ptáš na práci?“ ptala se mě. Nahodila jsem sebevědomý výraz a suverénně odpověděla: „Hello, I would like to ask for job here. Is here any possibility to work?“ Přece vím, jak se mám ptát na práci. Moje angličtina zas tak hrozná není, ..žiši...

„Jo. Tak tahle věta se mi teda vůbec nelíbí. Možná bys mohla použít tohle: Hello, I am wondering whether you are looking for people.“ pověděla.

„Myslíš jako weather?“ Myslíš jako počasí? Proč mám říkat počasí uprostřed věty? „No wedr, prostě wedr.“ Ahá, takže to bude nejspíš „jestli“ a né počasí!

Hello, I am wondering whether you are looking for people. Hello, I am wondering whether you have any vacancies here. (tak nějak to bylo, myslím) Tyhle věty jsem se učila dobrých deset minut.

Nakonec se mi tenhle den s host mum fakt vyplatil. Dala jsem to! Mám práci v kavárně!