Začít
pracovat v kavárně byl ten nejlepší nápad. Anglicky mluvím celé dny a
také, jak se říká „práce šlechtí člověka“ J.
Každý čtvrtek, pátek, sobotu a neděli mě autobus doveze až do práce hned vedle rozlehlého
wild parku Hampstead Heath.
Kavárna
Dominique‘s se nachází na malém náměstíčku, připadám si tam jak někde na
maloměstě. Pekárničky, kavárničky, typická architektura a červené autobusy
prokládané černými taxíky. Mám ráda cestu do práce. Všechno tam je cute and
english.
Sice
tam dřu devět, někdy deset hodin, sem tam musím i utíkat a sem tam něco spletu,
ale mám tu práci ráda. Mám i příjemné kolegyně a kolegy, což je velké plus,
cítím se tam dobře a tím pádem jsem milá na zákazníky. Už si na mě ti stálí i
zvykli. Některým jsem dokonce byla představena.
Divili
byste se, ale spousta zákazníků nepodporuje řetězce typu Costa, Starbucks a
další, protože si raději posedí v menší rodinné kavárně, kde si povypráví
třeba o životě s majitelem nebo číšnicí, kterou znají jménem. A nebo se
zkrátka cítí pohodlněji. V Costě na vytváření přátelského prostředí není
čas - „take your coffee and fuck off,“ to je jejich business. Když však kavárnu
vlastníte vy, musíte se jóóó snažit a zákazníky si získat. Myslím si, že
majitel se snaží dobře. Na zákazníky je milý, se spoustou z nich se zná a
kavárna už tam stojí třiadvacet let. A taky máme dobré kafe, docela dobré menu
a já mám pěkné tips (tringelty) :D.
Regular
customers
Ráno
mě většinou zdraví starší pán Eddie v brýlích, který prý pracuje pro BBC,
nějaký přírodovědec, dělá do dokumentů. Většinou tam chodí sám, přečíst si
noviny a posnídat. Někdy tam chodí s takovou mladou paní, pravděpodobně
dcera nebo někdo z rodiny. Chodí tam často a sedává ke stejnému stolu. Rád
pozoruje život ulice.
Každé
odpoledne nás navštíví James. Třiašedesátiletý fešák, kterému byste hádali
klidně o patnáct let míň. Patří mu půlka ulice, vlastní bar a taky nějaký
obchod se šperkama. Bydlí hned za kavárnou, je tam jako doma. Má výbornou
angličtinu, rozumím mu každé slovo. Má celkem pohodový život. Někdy přijede
v Jeepu, jindy zase v Kabrioletu a i když je furt unavený
z práce, úsměv na tváři mu nikdy nechybí. Jediné, s čím mě štve, je,
že mě nazývá „Tomboy“. Což znamená holka, která se občas chová jako kluk, je
drsná, s ničím se neštve a má prostě ráda klučičí věci. Pořád ho
přesvědčuju, že Tomboy nejsem :D, no je to sranda. :D
Pak
nám tam chodí Ronnie. Urostlý pětačtyřicátník, horolezec. Ten pořád jenom
cestuje. Vlastně ani nevím, co dělá za práci. Ale vždycky chce tři topinky a
tři vajíčka. Spolu občas povídáme jen tak o životě. A občas ho
potkávám i na ulici, když jsem zrovna na cestě do práce nebo z práce.
A
taky hodná paní Anna, která má přítele v nemocnici. Seznámily jsme se tak,
že jsem jí půjčila nabíječku na mobil. Je hrozně fajn, vždycky povykládáme o počasí
a o mužských. Ta sedává většinou venku se sklenkou bílého vína. Má dlouhé vlasy
až po pás a její tvář je přímo posetá hlubokými vráskami. Myslím si, že měla
nebo má nesnadný život. Nedávno se dokonce ptala, kdy budu zase v práci,
že přijde. A taky přišla! S rodinou nebo přáteli? Nevím. Ale byli moc milí
stejně jako paní Anna. Pořád mi jenom děkovali, nechali pěkný tringelt a její
kamarádka mi řekla, že jí připomínám mladou Marilyn Monroe. Potěšila mě. J
Pán s hůlkou chodí skoro každý den a já už si ho v duchu nazývám decaf cappucino,
protože nikdy nechce nic jinýho :D. Sotva strčí nohu do kavárny, tak už vařím
jak jinak než decaf cappucino. Někdy si dá i dvě. Jedno před snídaní a druhé
po.
Danken
a kámoš. Dva mladí kluci, kteří budou nejspíš ajťáci. Chodí vždy
s počítači a někdy tam vydrží sedět i pět hodin. Hledí do počítačů, někdy
spolu nepromluví třeba hodinu, pak si vezmou papír s poznámkami a
diskutují. A jsou English, zaručeně. Někdy už to na lidech prostě poznáte.
Nedávno přišel Danken ostříhaný. „Aa..new haircut, it is better now,“ řekla
jsem. „Yeah, I know.“ Byla odpověď :D. Né například Seriously? Really? Oh,
thank you. Prostě rovnou I know. :D To mě pobavilo.
Nechutný
tlusťoch. Tak to je panečku případ. Ten když přijde, všichni obracíme oči
v sloup. Je mentálně postižený, takže je to s ním občas trochu
komplikované. Všechno musí mít okamžitě a jak to nemá, začne se nás důrazně
vyptávat, kdy už bude ten třetí jahodový milkshake, kdy už budou ty vajíčka a
podobně. A vždycky chce většinou to stejné. Tři jahodové milkshaky, laté
s třemi shoty kávy, sparkling water in fresh glass (prostě mu tu sklenici
dám mokrou). A něco k snídani jako většinou vajíčka na toastu a vyžádá si
ještě více másla nebo jinou vymyšlenou specialitu. Pak chce něco jako vykládat,
ale já mu nikdy nerozumím, tak se jen usmívám a přikyvuju. Je strašně tlustej,
vždycky se bojím, že židle nevydrží nebo že spadne ze schodů, když jde na
záchod. Nebojím se ani tak o něj, ale o sebe, kdybych ho musela, nedej bože,
zvedat! Nosí volné kalhoty, které sotva
udrží kšandy. Kalhoty jsou někdy tak volné, že mu jde vidět půlka holého zadku.
Právě to oceňují hlavně zákazníci, kteří snídají a náhodně se otočí pohledem zrovna
přímo do jeho zadku. Občas pak slyším hyhňání nebo vidím znechucený a odvrácený
pohled zpátky do jejich talíře.
Občas
se tam objeví čtyři urostlí chlápci, asi nějací stavaři. Většinou si všichni
dávají full english breakfast a u jednoho z nich jsem se třikrát musela
učit, že když vyslovuje „spáákli uotr,“ myslí tím sparkling water (vodu
s bublinkama). Teď už to vím, tak je to pohoda, ale předtím to byl docela
trapas, když jsem furt nerozuměla, co řiká, ščuřila obličej a stražila ucho.
Chlapi si mysleli, že jsem mentálně postižená, když nechápu, že chce prostě
minerálku :D. Od té doby si mě pamatují a snaží se na mě mluvit docela jasně.
Sice si připadám jako trouba, ale aspoň jim donesu přesně to, co chtějí :D.
Většinou
jsem v práci s kolegyní, která se jmenuje „Tunde, Tonda...“ prostě
tak nějak.. Je Maďarka a má třicet. Řeknu vám, občas je ostrá jak maďarskej
guláš. Pracuje tam už tři roky a hodila by se do typické české knajpy. :D „Takže svíčková s pěti a tři
dvanáctky.“ Docela bych si ji tam uměla představit. Je rychlá, ve své práci
je ostřílená, s ničím a s nikým se neštve a chlapi se jí občas bojí.
No...někdy se jí bojím i já :D. Kdyby mohla, tak by našemu drzému kuchaři,
kterého nesnáší, klidně dala přes držku. :D. Zase jedná s každým narovinu
a když jí něco vadí, přijde to říct přímo mě. To oceňuju!
To
be continued...
