První brouzdání centrem Londýna

Trafalgar square. Tak jsem ho konečně viděla. A koho vlastně? No toho Lorda Nelsona, tam úplně nahoře. Čekal na mě. Na obrovském vysokém sloupu, u kterého zrovna vyřvávaly nějaké španělky a tančily makarénu. „Tak jsem konečně tady. Dorazila jsem autobusem a neztratila se. To je fakticky paráda,“ řekla jsem si nahlas hned po tom, co jsem se rozhodla vykročit vpřed fontánám. Možná jsem vypadala jako blázen, že jsem si mluvila sama pro sebe. Ale pochopte, musela jsem to prostě někomu říct. A tak aspoň sobě, když jsem tam byla jenom já.

Trafalgarský zadek

Celé náměstí se hemžilo lidmi. Ze všech stran zaznívaly nejrůznější jazyky. Angličtina, španělština, francouzština, němčina, italština a spoustu dalších, včetně mé české samomluvy. I přes davy lidí jsem se snažila vnímat pouze anglickou architekturu a momentální atmosféru místa...no co, tak tady posvačím.

Posadila jsem se na studenou kamennou lavičku, začala křečkovat chleba se šunkou a koukala na celé Trafalgarské náměstí. Spokojeně jsem si užívala každé sousto kvalitní šunky, másla a tmavého chleba, když v tom... Když v tom na mě zaútočil ZADEK. Vážně, velký, tlustý a odporný zadek v černých kalhotách. Pomalu se ke mě nebezpečně blížil. Přestala jsem přežvykovat a ztuhla jsem. Ten tlustý zadek si chtěl sednout přímo na mě! Copak někdo může mít tak velký zadek? To snad nejde. To musela sníst celou rodinu, to přece nejde. To mi tady v Anglii taky takhle naroste zadek?

Najednou jsem neměla hlad. Bože, panika, uhni. RYCHLE UHNI! Sedne ti do klína a máš po idylce i po svačině. TAK FURT NEZÍREJ A UHNI! Na poslední chvíli jsem uhla, ale jen o fous. Přisedla mi kabelku. Otočila svůj neuvěřitelně tlustý krk „Sorry.“ řekla jen, přitom se přiblble zasmála a dodala něco jako, že mě neviděla. NEVIDĚLA? Znechuceně jsem vytáhla svou přisedlou kabelku a odešla jsem.

Vydala jsem se směrem k Národní galerii. Cestou jsem se zastavila u levitujících živých soch, bylo to zvláštní a vůbec nevím, jak to funguje. Jeden pozlacený seděl v prázdnu, jiný zase jako smrtka ve vzduchu postával. Když jsem vyšla schodiště, rozhlédla jsem se. V dáli jsem viděla Big Ben. Potom jsem hlavu sklonila a spatřila jakéhosi maníka v metalovém ohozu a s mikrofonem. Měl před sebou početné a natěšené obecenstvo. A tak jsem zůstala. To jsem zvědavá. Uvidíme, co předvede. Až na kost vyhublý jakýsi Bon Jovi pustil z beden AC/DC a předvedl neskutečnou show s nožema. Žongloval s několika noži jako s balónky. Před sebou, za sebou, kolem sebe a vůbec se neřízl. Potom začal mrskat s různýma bičema, poté si vyhodil rameno a celé své tělo provlékl tenisovou raketou. Byla to opravdu síla. No zkysla jsem tam asi hodinu. Lepší představení jsem neviděla ani v cirkuse.

Je fakt krásný a velký...ten Big Ben

Poté jsem se vydala k Houses of Parliament. Také jsem šla kolem Downing Street. Kolem se pořád fotili lidi v typických červených telefonních budkách. Taky bych se vyfotila, ale nějak jsem neměla k sobě žádného parťáka, který by mě cvaknul. 

Když jsem dorazila k Big Benu, tak jsem jenom fotila. Takže mám dvacet fotek jenom s Big Benem. Ani nevím, proč jsem si ho tolikrát fotila. Asi jsem pořád nedokázala uvěřit, že ho fakt vidím a že tam stojím. Pak ke mě přiběhla nějaká Japonka v růžové pláštěnce. „Could you take a photo with me and Big Ben, please?“ „Yes, sure, I can. Why not...“ A tak jsem jí vyfotila dvakrát. Na výšku a na šířku. V mobilu. Asi to pak dala na facebook. Jako já z Trafalgaru. Kdo ví. Každopádně jsem jí potom poprosila já, aby mě vyfotila. A tak i já mám fotku s Big Benem. 

Došla jsem až k London eye. Neměla jsem u sebe dost peněz, ani nevím, kolik stál vstup a navíc se točil tak pomalu, že bych na něm strávila dvě hodiny minimálně. U Temže jsem si udělala fotku a posadila se na lavičku. Zrovna začal hrát nějaký černoch na jakýsi elektronický saxofón. To mi vyhovovalo. Poslouchala jsem.

Místo Hyde Parku Piccadilly

Chtěla bych jít ještě do Hyde Parku. To bude super! Fakt jsem chtěla, ale zjistila jsem, že asi neumím moc chodit podle mapy, protože jsem šla blbým směrem. No nevadí, tak si to nějak obejdu. Najednou bylo moc hodin a navíc se rozpršelo. Tak to asi není dobrý nápad jít do parku, když prší. Půjdu teda radši domů, je už i dost hodin. V 6.30 p.m. mě totiž čekala společná večeře s rodinou.

Najednou bylo půl šesté a šla jsem po ulici se samými drahými obchody a najednou koukám... Tý jo, vždyť ty jseš na Piccadilly Circus! Ani nevím jak, ale prostě jsem tam najednou byla. U sloupu s Amorkem ale bylo tolik lidí, že jsem až k němu nešla. Navíc byl čas jet domů. Nastartovala jsem internet v mobilu, kde jsem si našla, že nejjednodušší bude opravdu cesta metrem. Cestu jsem zvládla na jedničku a byla včas na večeři doma. Po spoustě ušlých kilometrech kuře s pečenými brambory a vařenou zeleninou fakt bodlo. Všichni jsme se sešli u stolu a tentokrát byl kuchařem otec rodiny. „Enjoy your meal for everyone! Thank you very much, Paul. It’s perfect!“