Deset věcí, které jsou v Anglii úplně na hlavu!

1. Jízda vlevo – God... na to si prostě asi nikdy nezvyknu. Tak například na přechodu se musím podívat napřed doprava, poté doleva. Je to divný! Nejen, že je to divný, ale taky dost nebezpečný! To jsem si uvědomila ve chvíli, kdy na mě troubil řítící se double decker bus. Tak tak jsem stihla uskočit zpátky na chodník.

Auto – Za volant v Anglii si nikdy nesednu. Vážně. :D Stačí zmínit jen to, že když si mám sednout na místo spolujezdce, vždy se vydám na špatnou stranu - na místo řidiče. A jízda v levém jízdním pruhu?!!!

Bus stop – Autobusy jedou opačným směrem. Když jsem někde, kde to neznám a nepřemýšlím... pokaždé se postavím špatně. :-/

2. Okna – Tak to je fakt divný, okna se tady otevírají směrem ven, nikdy ne dovnitř. A co je úplně na hlavu?! Tak zvaná „větračka“ se otevírá nejen směrem ven, ale ještě k tomu opačně. Klika je prostě dole. Takže když chci větrat, otevřu okno, které se vzápětí zase zavře. :D

3. Kohoutky – Studený a teplý kohoutek jsou zvlášť. Teče úplně vařící nebo úplně ledová. Většinou se opařím. :D

4. Zamykání – Když si chci zamknout dveře v koupelně, točím zámkem doleva. Stejně je to i u bezpečnostního zámku oken. Zvykala jsem si fakt dlouho... V praxi to vypadá tak, že točíte zámkem na obě strany tak dlouho, než si uvědomíte, že jste vlastně zapomněli, jestli jste chtěli zamknout nebo odemknout. Jsem ráda, že mě v této situaci ještě nikdo neviděl... :D

5. Drobné – jedničky, dvojky, pětníky, desetníky, dvacetníky, padesátníky, jedna libra a konečně... dvě libry – tohle všechno jsou mince. Nedávno se mi roztrhla peněženka. Nedivím se.

Potíž s tím mají podle mě i samotní Angličani. Kam přijdu - na chodbě, na verandě, na stolku s klíči - má vždycky své místo pytlíček, mistička nebo sklenička jenom na drobné. A nevím teda, kterej chytrák ty mince vymýšlel, protože každá mince je úplně jiná. Čekala jsem, že mince budou od nejmenší po největší. Ne. Jakoby odlišných věcí bylo v Anglii málo...

Nejmenší mincí je pětník. Poté následuje jednička (one penny), pak desetník (ten pence), no a pak zase dvojka (two pence)?!!! Jedna libra (one pound) je menší než dvě pence (two pence) a to jsem ještě nezmínila, že mince mají navíc různé barvy. Prostě... totální chaos. Nevidím v tom systém. Ne. Fakt nechápu! 

Nejlíp poznám dvoulibrovku - je největší a nejzdobenější. Pak ještě padesátník, je totiž hranatý a velký. Vlastně...vlastně i dvacetník je hranatý. Asi potřebuju ještě pár měsíců, abych si to ujasnila... :D

6. Keep left – v metru, na schodišti, většinou tam, kde se nachází davy lidí, byste se měli držet po levé straně. V praxi to funguje tak, že to vůbec nefunguje. Všichni se drží vpravo, vlevo a uprostřed. Takže je to vlastně úplně jedno.

7. Zásuvky – Takový podivný tři dírky. 

8. Octové chipsy – Fuj. Větší hnus jsem nejedla. Možná by ještě mohly konkurovat hranolky politý octem... :D Nejen, že to smrdí jako zpocený nohy, ale taky to tak chutná.

9. Hello, how are you? – Tak to je věta, se kterou jsem si fakticky dlouho nevěděla rady. "How are you?" je pouze takový hovorový úzus. Nevěděla jsem to. Takže si dotyčný většinou vyslechl můj pracovní týden, co jsem dělala celý den nebo co mi momentálně leží na srdci. Později mi došlo, že odpovědět "Fine." úplně stačí. Dokonce je v pořádku, když na to člověk neodpoví vůbec.

Pak jsem přišla na to, že nejlepší je toho člověka v této otázce předstihnout. Prostě jakmile někoho potkám, ihned vybalím "Hi, how are you?" Lepší je hodit to na druhýho, ať se s tím popere. :D Nemusím si lámat hlavu s tím, jak vlastně odpovědět.

10. Are you OK, Jana? – Další hovorová perlička. Dřív jsem v tom hledala sarkasmus. Proč bych jako nebyla okay? To jako vypadám divně? Nebo se mě ten člověk ptá, jestli nejsem náhodou debil? :D Kdybych se totiž v Česku někoho zeptala: „Jsi v pohodě?“ Většinou to znamená, že dotazovaný v pohodě není a ptáme se ho, jestli mu třeba není špatně nebo zdali nezvažuje možnost návštěvy psychologa. :D Ve volném překladu bych řekla, že to znamená, jestli se dotazovaný má dobře. Takže odpověď „Yes, I am ok“, když jste okay, úplně stačí.

Nutno dodat, že jsem tady pár měsíců a na všechno si brzy zvyknu. :-)

Prachy, víkendy a práce v křesílku

V rodině se tak trochu změnila situace, což se může stát zkrátka kdykoliv. Potřebují mě stále, ale na méně hodin. A tak jsem vlastně dostala super šanci, najít si další extra job k tomu. Jééé, tak to je super, budu mít spoustu peněz a super práci třeba někde na recepci. No to je pohádka. Myslela jsem si naivně.

„How is going your job hunting, Jana?“ zeptal se mě Paul (host dad). „Hledám, hledám práci jako receptionist, bude to super!“ odpověděla jsem nadšeně. „Na recepci? Tak na to ještě nemáš dost dobrou angličtinu, Jani. Ale je dobrá na to, aby sis našla někde práci v kavárně, hospodě nebo baru.“

Růžový obláček byl náhle fuč a s ním i prachy, volný víkendy a práce v křesílku. Dva týdny jsem rozesílala životopisy úplně všude. Ani práce uklízečky se mi nezdála najednou tak špatná.

Application form je hotový peklo. Je to takový formulář, mnohdy třeba i na pět stran vyplňování otázek typu: Proč chcete pracovat právě pro nás? A váš oblíbený produkt? Jakou u nás plánujete kariéru? Asi po dvacítce odeslaných životopisů a formulářů jsem navíc zjistila, že mám to své CV špatně. Fakticky mě nenapadlo, že tady se píše životopis úplně jinak. To jsem se mohla divit, že se nikdo neozýval :D. Pak jsem obdržela email, že jsem neuspěla v application form do Sainsbury’s (obchod stejně velký jako Albert, malý Tesco, Hruška). No tak to mě vytočilo. To jsem tak blbá, že se nedostanu ani do obchodu nebo co? Asi bych se měla nad sebou vážně zamyslet. :-D

Své strasti jsem začala sdílet i se stránkou Au-pairs in a tam se našel kluk s obdobnou situací a podobným levelem angličtiny jako mám já. „Jo, tak někdo mi teď volal a rozuměl jsem tak tři slova.“ Nebo „Tak já ti dám zítra vědět, jestli jsem se dostal na třídiče pošty nebo ne. Do kavárny mě nevzali.“ – Už jsem si aspoň tak blbě nepřipadala :-D. Jani, nejsi sama, vidíš?

Bylo pro mě dost frustrující zjištění, že práce, kterýma jsem si prošla na vysoké škole při studiu, budu muset dělat znovu. Na anglickém trávníku v parku jsem se s tímto smiřovala dobrý tři hodiny čuměním do prázdna a opakovaným povzdychováním nad těžkostmi života :-D. Pomohlo to. ÁÁÁle ták co, kavárna bude dobrá a budu tam mluvit anglicky celý den. Jdu do toho. Najdu si job v kavárně.

Pret A Manger

„Jdi do Pret A manger coffee shop. Je to dobrá značka a když jsem přišla do Anglie, začínala jsem tam.“ Poradila mi jedna slečna, která už je dnes nejspíš „za vodou.“ Tak jsem tam šla. Čekala jsem pohovor nebo tak něco. Posadili mě k počítači, ať vyplním formulář. Application form. Zase. Fakt děs. Když jsem asi po dvaceti minutách usínání u počítače skončila, řekli mi, že mám druhého dne přijít na pohovor v deset hodin ráno. 

To, co nazývali pohovorem, se mi jako pohovor fakt nezdálo. Já byla hrozně nervózní, potila jsem se snad i za ušima a anglicky už jsem neuměla ani pozdravit. Fakticky mi na tom záleželo. Ovšem slečna měla očividně takových pohovorů po krk. Vůbec mě neposlouchala, celou dobu se dívala po kolemjdoucích a né na mě. Neposlouchala mě až do chvíle, kdy se mě zeptala na tři vlastnosti, které bych u sebe upřednostnila. Řekla jsem friendly, hard-working and crazy. HAHA. Povídám to potom doma a host mum na mě valí oči, co jsem to tam pane bože řekla. „Cože si to řekla? Crazy? Víš crazy se používá tak akorát na to, když jsi tak zralá jít do nemocnice.“ Bylo ticho. To byl fakt trapas :-D.

Anyway... slečna řekla, že mám přijít až po dvanáctém červenci se zeptat, když nemůžu nastoupit hned. A že každý nováček začíná v kuchyni, jen abych věděla. Upřímně, po tom, co jsem té slečně ze slavného Pret A Manger byla vlastně ukradená, se mi tam už vůbec nechtělo.

Počasí?

Jednoho dne se host mum rozhodla, že mi s tím hledáním práce trochu pomůže. Vytiskla jsem si štos životopisů, vzala mě do auta a vydaly jsme se do moc pěkné oblasti Londýna. Do Hampstead Heath. U každé pěkné kavárny nebo restaurace, které Míša znala nebo tam třeba byla, jsme se zastavily a tam jsem se ptala na práci.

„Jani a jak se vlastně ptáš na práci?“ ptala se mě. Nahodila jsem sebevědomý výraz a suverénně odpověděla: „Hello, I would like to ask for job here. Is here any possibility to work?“ Přece vím, jak se mám ptát na práci. Moje angličtina zas tak hrozná není, ..žiši...

„Jo. Tak tahle věta se mi teda vůbec nelíbí. Možná bys mohla použít tohle: Hello, I am wondering whether you are looking for people.“ pověděla.

„Myslíš jako weather?“ Myslíš jako počasí? Proč mám říkat počasí uprostřed věty? „No wedr, prostě wedr.“ Ahá, takže to bude nejspíš „jestli“ a né počasí!

Hello, I am wondering whether you are looking for people. Hello, I am wondering whether you have any vacancies here. (tak nějak to bylo, myslím) Tyhle věty jsem se učila dobrých deset minut.

Nakonec se mi tenhle den s host mum fakt vyplatil. Dala jsem to! Mám práci v kavárně!

International evening at Tom’s school

„Jani, potřebovala bych, abys mi pomohla s mezinárodním večerem, který bude v Tomové škole.“ „No, jasně! Jeee, tak to je super. Budeme vařit česká jídla, jupí!“

International evening se zdál jako ten nejskvělejší nápad. Já a Míša (host mum) jsme měly v očích honosný stůl překypující masem, domácími knedlíky, omáčkami, koláči a honzovými buchtami. „Třeba bych mohla domluvit i nějakou cimbálovku! A mohly bychom se navléct do krojů!“ vyslovila s hvězdičkami v očích Míša. „To bychom mohly! A taky si tam dáme českou vlajku. A budeme mít i český domácí knedlík!“ odpověděla jsem ještě víc nadšeně. Všechno jsme měly dokonale vymyšlené nejméně tři týdny dopředu.

International evening byl naplánován na pátek od pěti do sedmi hodin večer.

Monday

Míša: „Jo, měla bych už domluvit tu cimbálovku. A taky nakoupit.“

Já: „Já bych měla najít recept na ty koláče a buchty.“

Tuesday

Míša: „Tu cimbálovku asi nestihneme, co? A ty domácí knedlíky...no já nevím.“

Já: „Pořád jsem ještě nenašla recept na ty honzovy buchty. Ale asi to nebude nic jednoduchého. Co když to nenakyne?“

Wednesday

Míša: „Víš co? Uděláme gulášovku a zelňačku a udělám to den dopředu, ať je to ještě lepší. A k tomu upečeme bábovku. Každopádně pojedu do toho mezinárodního obchodu. Tam budou mít český chleba a určitě tam budou mít nějaké výborné klobásky taky.“

 Já: „Ty honzovy buchty asi nedám. No a.. asi bychom tam měly mít nějakou českou vlajku. Určitě to bude snadné sehnat od někoho na facebooku, zeptám se. A nejlíp takovou tu velkou, mohly bychom ji mít přes celý stůl.“

Thursday

Míša: „Tak víš co? Vařit budeme v pátek, však to se uleží i za těch pár hodin. Všechny recepty už mám vytištěné. Tak já jedu do toho mezinárodního obchodu pro ten chleba a klobásy.“

(...po hodině) Míša: „Jo, tak jsem se zbytečně projela autem. Nedalo se tam nikde zaparkovat. Nemám chleba a nemám ani klobásy. Zítra zajedeme do Waitrose. Tam všechno sežene.“

Já: „Však to stačí. A třeba tam budou mít aspoň polský chleba!“ A vlajku...vlajku nemám. Ani jednu jedinou.“

Friday – "Den D"

Měly jsme naplánováno, že začneme nákupem už v 9:00 am ráno.

Míša: „Jsem unavená. Začneme v 10 hodin.“

Já: „Paráda! Tak já jdu taky ještě spát.“

10:00 am

Míša: „Pořád se cítím unavená. Potřebuju ještě hodinu.“

Já: „Zkusím zajet do Sports Direct, tam prý prodávají české vlajky!“

Sports Direct: "Dobrý den, sháním českou vlajku, máte?" "To asi nemáme, ale můžete si vzít třeba jinou, slečno! Máme tu spoustu Švýcarských nebo třeba i Finská by se našla..."

"Ne, děkuju, já fakt potřebuju svůj stát.."  (OMG :-D)

11:00 am

Konečně jsme jely do Waitrose a nakoupily vše, co jsme potřebovaly. Ale polský chleba neměli. Tak jsme koupily nějaký, co se aspoň podobal českému. Pak jsme ještě sháněly ubrus.

13:00 pm

Začaly jsme vařit.

Míša: „Víš co? Měly bychom u toho pít.“ A nalila nám sklenku červeného vína. :D

Šlo to celkem dobře, dost jsme se u toho i nasmály. Dosmály jsme se však v moment, když Míša přišla v 15:30 s Tomáškem ze školky a se zprávou, že jiné matky vaří už od 9 hodin ráno.

16:00 pm

Obě uřícené a zpocené. Polívky navařené, bábovka v troubě. Míša naposledy míchá jednu z polévek. Byly skutečně výborné, moc se nám povedly. „Je to nějaké řidké. Skoro to vypadá jako bychom vařily pro bezdomovce :D.  Přijdeme a budeme tam do mističek rozlívat polívku.“ „Áchjo, to mi ani neříkej. Takhle to nevypadá. Nene!“ řekla jsem. :D

16:15 pm

Začaly jsme vymýšlet, co si vůbec oblečeme. Do toho jsem ještě stihla nastříhat malé české vlajky, co Míša snad jako zázrakem stihla vytisknout. A to ještě měnila náplně v tiskárně :D.

16:30 pm

Druhá bábovka pořád v troubě. „A Míšo? V kolik hodin tam máme být?“ „No, máme tam být v 16:30.“ „Aha, tak to už bychom asi měly jet.“ :D

16:40 pm

Všichni naskládaní v autě. A to jsme si ještě naivně myslely, že Paul přijde dřív z práce a bude nás tam moci zavézt autem. :D Míša za volantem, já pod nohama guláš a maso, v ruce zelňačku a vedle Tomáška seděla bábovka. Pochopitelně jsem Míše pořád musela připomínat hlavně ať jede pomalu, protože hrnce byly opravdu skoro do plna. „Cítím guláš.“ „Míšo, to ani neříkej. To jinak znamená, že to mám na botách.“ :D Zpomalovací retardéry jsem v tu chvíli skutečně nenáviděla.

Asi v 16:45 jsme dorazili na místo. Tomášek bezstarostně vyběhl na hřiště a ještě mi dal za úkol donést mu z domu oblek Transformera, když jsem běžela pro druhou bábovku :D. Skoro všechny stoly už jely v plném provozu, a tak jsme si našly nějaký volný. Vedle takových sympatických Indek. Vypadaly přátelsky. Vzápětí jsem se už tak přátelsky vedle nich ale necítila. Vyložily jsme tam ty svoje kastroly se slavnýma polévkama a odkryly dvě bábovky. Náš stůl se rozhodně neprohýbal pod tíhou domácích tlustých knedlíků, masa, omáček, koláčů a honzových buchet. Dvě polívky, dvě bábovky a chleba, to bylo všechno. A i tak jsme to připravovaly skutečně celý den.

Indický stůl se ale skutečně prohýbal. Všelijaké závitky, jakési koule, trubičky, nějaký smetanový nákyp, maso, omáčky a já nevím co ještě, na to stály zástupy lidí. Náš stůl všichni vítězoslavně...obcházeli. :D Ale pořád jsme na tom nebyly tak hrozně. Vedlejší stůl napravo měl jenom pár čokoládových sušenek. Docela rychle odešli.

The Indian table

Ještě, že dorazily Tania a Magdeleine, moje kamarádky. Ty nás ve štychu nenechaly a všechno ochutnaly. :D Udělaly nám dobrou reklamu, protože pak se snědly obě bábovky a hrnec guláše taky zmizel. Na ten chodili hlavně chlapi. Těm já vždycky řekla, že je to polévka, kde je strašně moc masa a že jim to bude určitě chutnat. Což byla taky pravda! :D Teda kromě jednoho pána, který náš guláš vzápětí z neznámého důvodu vyhodil. Takové škody! Příště, ať si trhne nohou, tsss, Anglán!

Poté dorazil i Paul. „Helloooo, so what about your czech meals? Is it going well?“ Myslím, že něco takového řekl. „Paul, I don’t want to be Czech :D. Have a look at table from India!“ řekla jsem. Paul otočil hlavu, zasmál se a uznal, že jejich stůl vypadá skutečně dobře :D. 

Potom jsem se šla podívat po okolí a zastavila se u polského stolu. A ti to měli podobné jako my, Češi! Měli tam bramborový salát, pak jakési závitky s rýží, chleba a nějaké léčo s fazolema nebo co to bylo a nějaké malé sladké řezy. A navíc to byli docela fajn lidi :D.

Příští rok? Asi se nezúčastníme :D.

Our Czech table

Au-pairská desítka

Top 10 záležitostí, které mě doprovází v „au-paiřině“ každý den

Foto: Talacre Community Sports Centre & Gym in Camden, London - Tree Tops area

 1. Lego. Lego pod kobercem, lego pod nábytkem, lego dokonce na záchodě. Zatím jsem na to 

     nešlápla, ale až se to stane, bojím se. 

 2. Nikdy jsem netušila, že drhnutí sporáku může jít ruku v ruce se stopkami. Snažím se překonat 

     osobní rekord. 

3. Vaše dítě je nekrásnější, nejlepší a nejhodnější, všechny ostatní děti jsou zkrátka „jiné.“ 

4. Věta, že neštovice jsou jen dětská nemoc, je lež. Potvrdilo se mi to hned potom, co jsem je dostala 

    od Tomáška jako dárek. 

5. Nevím, jak jiné au-pair, ale ze mě stává vrcholový sportovec. Skáču, houpu, houpu, skáču, skáču, 

    hraju fotbal a občas mě Tomášek učí i běhat... (aniž bych běhat chtěla :-/ :-D)

6. Naučíte se několik praktických slovíček. Ještě pár měsíců a nejspíš napíšu kuchařku v angličtině. 

    Dice something, boil or fry gently, stir something and mix together. Serve with... and enjoy.

7. Většina lidí přemýšlí o nesmrtelnosti brouka pytlíka a jiných „pracovních záležitostech,“ já 

    přemýšlela nad tím, jak se anglicky řekne štětka na záchod. - Jo, je to toilet brush. Nejspíš. :D

8. Řev pobíhajících dětí byla pro mě dříve ohlušující siréna. – Stačilo pár takových hřišť a už to ani 

    neregistruju.

9. Neolizuj to, umyj si ruce, jez, seď na židli, vem si vidličku. Pořád a stále dokola. :D

10. "Co jste dělali ve školce?" "Všechno." "A s kým sis hrál?" "Se všemi." - Beru to jako skvělý 

       rozhovor, některé děti totiž odpovídají "Nic." a "S nikým." :D

            

Video: Czech au-pair: 2. díl

Nejlepší kamarádka

Au-pairovské skupiny ale také fungují i tak trochu jako seznamka. Hledají mezi sebou zpřízněné duše, tedy kamarádky, které by s ní chodily na kafe, zašly na památky nebo na koncert. Po prvních dnech bloudění Londýnem a zápasení s angličtinou jsem fakt toužila po jednom kafi s někým, s kým si můžu prostě pokecat česky. Nebudu lhát. Zkusila jsem to taky. Pak jsem ale litovala.

Aniž bych se nějak snažila, napsala mi nějaká slečna M. Ze začátku jsme si tak nějak psaly normálně. Slečna M. prý bydlí kousek ode mě a že chce taky chodit do posilky jako já. „Jo, tak někdy zajdem na kafe a pokecáme,“ napsala jsem. Pak to začalo. „No a kdy máš čas?“ „A máš čas dneska?“ „Nemáš?“ „Tak kolik máš času?“ „No?“ „Tak honem, řekni. Hm?“ „Bydlím kousek.“ „Hodina? To je v pohodě.“ Měla jsem podezření, jestli nemá náběh na stalkera :-D. Opravdu jsem moc času neměla a ta holka mi vysloveně lezla do zadku. Ani nevím jak, ale ukecala mě. Kývla jsem na jedno kafe.

Měla přijet za mnou, čekala jsem na ní na zastávce patnáct minut, když pak zavolala, že neví, co se stalo, ale autobus pořád nejede. Pak zavolala znovu, že neví, co se stalo, ale všichni museli z autobusu vystoupit dřív a že jde teda pěšky. Moc jsem tomu nerozuměla, nechtěla jsem se na ní teda vykašlat a tak jsem jí šla naproti.

Přivítala mě malá dlouhovlasá blondýnka. Chtěla jsem jít na kávu někde poblíž, ale ona mě začala hned tahat k sobě domů. Pořád tvrdila, jak je to kousek. Ale když už jsme šli půl hodiny, tak jsem měla chuť sebrat se a jít domů. Vzhledem k tomu, že jsem fakt moc času neměla.

Když jsme teda dorazily k ní domů, kde dělá au-pair, začalo to být ještě horší než jsem si myslela. „Víš, všechny holky jsou tady falešné. Všechny au-pairky jsou falešné. Já mám jedinou nejlepší kamarádku. Víš, tady se všechny tváří jako nejlepší kamarádky, a pak chodí ven i s jinýma holkama. To se mi nelíbí. Když je nejlepší kamarádka, tak má kamarádit hlavně se mnou, ne?“ Připadala jsem si jakoby mi bylo dvanáct. Myslíš to vážně, nejlepší kamarádko?! O nejlepší kamarádce mlela asi půl hodiny v kuse. „No když jsem jí pak v posilovně viděla cvičit s jinou holkou...no to byl vrchol!“ vážně řekla. Začala jsem se té holky docela bát. Pane bože, ta si mě snad přiváže i na krk. A už mě nikdy nepustí. Tvrdila, že jí je dvaadvacet. Ale po tomhle výstupu jsem si jejím věkem jistá úplně nebyla.

Už jsem na to neměla. „No já nevím, jak to tady chodí. Ale já moc nemám ráda holky, co lezou jiným holkám do zadku. A nemám ráda pojem nejlepší kamarádka.“ řekla jsem slečně M. slušně. Ano, mám pár blízkých přátel, kterým se třeba svěřím se vším, ale nepotřebuju, aby mi kvůli toho lezli do zadku nebo já jim. A pojem nejlepší kamarádky se mi jednou pro vždy po téhle holce fakt zhnusil. Když jsem dorazila domů, čekala mě na facebooku od ní zpráva. „Tak co myslíš, budeme si rozumět?“ Co k tomu dodat? Asi nic :-D. Angličani takové lidi nazývají trefně - "weirdo".

Flek!

Au-pairky využívají naplno možností facebooku a shlukují se v uzavřených skupinách, kde je takových holek i několik tisíc. V takové skupině jsem i já. Radíme se tam o každodenních au-pairovských situacích. A nebo se tam taky řeší, jak nejlépe vyžehlit průser.

Typický au-pairovský problém jsem řešila shodou okolností nedávno. „Holky, pomoc, mám asi průser. Mají starou žehličku a zrovna když jsem otci rodiny žehlila tu drahou nejbělejší košili, mi ta mrcha udělala rezavý flek na rukáv.“ Zrovna tou dobou došel i prací prášek, takže jsem košili ani neměla v čem vyprat. Pobíhala jsem po baráku, hledala jakoukoliv věc podobající se prášku na praní a zároveň doufala, že se na facebooku objeví nějaká rada. „Jedlá soda s citrónem, ta vždycky zabere!“ radila nějaká slečna. Ani nevím, jak se jedlá soda řekne anglicky. Našla jsem aspoň ten citrón, pokapala jsem jím teda flek. Prášek jsem furt nenacházela, a tak jsem se rozhodla použít kapku jaru. Ve stresu jsem to na ten rukáv ale úplně rozpatlala, takže se flek ještě víc rozpil. Vypadalo to příšerně. Ze zoufalosti jsem to flákla do pračky.

„Víš, dávno když jsem pracoval na zákaznické podpoře, tak nám tam nějaká paní volala, že jí nefunguje pračka. Pak z ní vylezlo, že tam místo prášku naflákala jar. Místo bytu pak měla mydlinkovou koupel,“ napsal kamarád, kterému jsem nehodu s košilí vylíčila. Paráda! To jsi mi pomohl, pěkně děkuju! Áchjo, dělám tu au-pairku necelé dva týdny, hned zničím košili a rovnou i pračku. Vybavil se mi ten rozpatlaný jar na košili. Letěla jsem se podívat na pračku.  Je to dobrý, pračka pere. To sice prala, ale košili jsem v tom čistě bílém mydlinkovém bubnu neviděla. Hodinu a půl jsem seděla v kuchyni před pračkou a trnula.

Ulevilo se mi, když jsem košili vyndala. Flek zmizel. A pračka funguje dál, bez problémů. I tak doporučuji, abyste to doma raději nezkoušeli. Nemuselo by to dopadnout dobře :-D.

První brouzdání centrem Londýna

Trafalgar square. Tak jsem ho konečně viděla. A koho vlastně? No toho Lorda Nelsona, tam úplně nahoře. Čekal na mě. Na obrovském vysokém sloupu, u kterého zrovna vyřvávaly nějaké španělky a tančily makarénu. „Tak jsem konečně tady. Dorazila jsem autobusem a neztratila se. To je fakticky paráda,“ řekla jsem si nahlas hned po tom, co jsem se rozhodla vykročit vpřed fontánám. Možná jsem vypadala jako blázen, že jsem si mluvila sama pro sebe. Ale pochopte, musela jsem to prostě někomu říct. A tak aspoň sobě, když jsem tam byla jenom já.

Trafalgarský zadek

Celé náměstí se hemžilo lidmi. Ze všech stran zaznívaly nejrůznější jazyky. Angličtina, španělština, francouzština, němčina, italština a spoustu dalších, včetně mé české samomluvy. I přes davy lidí jsem se snažila vnímat pouze anglickou architekturu a momentální atmosféru místa...no co, tak tady posvačím.

Posadila jsem se na studenou kamennou lavičku, začala křečkovat chleba se šunkou a koukala na celé Trafalgarské náměstí. Spokojeně jsem si užívala každé sousto kvalitní šunky, másla a tmavého chleba, když v tom... Když v tom na mě zaútočil ZADEK. Vážně, velký, tlustý a odporný zadek v černých kalhotách. Pomalu se ke mě nebezpečně blížil. Přestala jsem přežvykovat a ztuhla jsem. Ten tlustý zadek si chtěl sednout přímo na mě! Copak někdo může mít tak velký zadek? To snad nejde. To musela sníst celou rodinu, to přece nejde. To mi tady v Anglii taky takhle naroste zadek?

Najednou jsem neměla hlad. Bože, panika, uhni. RYCHLE UHNI! Sedne ti do klína a máš po idylce i po svačině. TAK FURT NEZÍREJ A UHNI! Na poslední chvíli jsem uhla, ale jen o fous. Přisedla mi kabelku. Otočila svůj neuvěřitelně tlustý krk „Sorry.“ řekla jen, přitom se přiblble zasmála a dodala něco jako, že mě neviděla. NEVIDĚLA? Znechuceně jsem vytáhla svou přisedlou kabelku a odešla jsem.

Vydala jsem se směrem k Národní galerii. Cestou jsem se zastavila u levitujících živých soch, bylo to zvláštní a vůbec nevím, jak to funguje. Jeden pozlacený seděl v prázdnu, jiný zase jako smrtka ve vzduchu postával. Když jsem vyšla schodiště, rozhlédla jsem se. V dáli jsem viděla Big Ben. Potom jsem hlavu sklonila a spatřila jakéhosi maníka v metalovém ohozu a s mikrofonem. Měl před sebou početné a natěšené obecenstvo. A tak jsem zůstala. To jsem zvědavá. Uvidíme, co předvede. Až na kost vyhublý jakýsi Bon Jovi pustil z beden AC/DC a předvedl neskutečnou show s nožema. Žongloval s několika noži jako s balónky. Před sebou, za sebou, kolem sebe a vůbec se neřízl. Potom začal mrskat s různýma bičema, poté si vyhodil rameno a celé své tělo provlékl tenisovou raketou. Byla to opravdu síla. No zkysla jsem tam asi hodinu. Lepší představení jsem neviděla ani v cirkuse.

Je fakt krásný a velký...ten Big Ben

Poté jsem se vydala k Houses of Parliament. Také jsem šla kolem Downing Street. Kolem se pořád fotili lidi v typických červených telefonních budkách. Taky bych se vyfotila, ale nějak jsem neměla k sobě žádného parťáka, který by mě cvaknul. 

Když jsem dorazila k Big Benu, tak jsem jenom fotila. Takže mám dvacet fotek jenom s Big Benem. Ani nevím, proč jsem si ho tolikrát fotila. Asi jsem pořád nedokázala uvěřit, že ho fakt vidím a že tam stojím. Pak ke mě přiběhla nějaká Japonka v růžové pláštěnce. „Could you take a photo with me and Big Ben, please?“ „Yes, sure, I can. Why not...“ A tak jsem jí vyfotila dvakrát. Na výšku a na šířku. V mobilu. Asi to pak dala na facebook. Jako já z Trafalgaru. Kdo ví. Každopádně jsem jí potom poprosila já, aby mě vyfotila. A tak i já mám fotku s Big Benem. 

Došla jsem až k London eye. Neměla jsem u sebe dost peněz, ani nevím, kolik stál vstup a navíc se točil tak pomalu, že bych na něm strávila dvě hodiny minimálně. U Temže jsem si udělala fotku a posadila se na lavičku. Zrovna začal hrát nějaký černoch na jakýsi elektronický saxofón. To mi vyhovovalo. Poslouchala jsem.

Místo Hyde Parku Piccadilly

Chtěla bych jít ještě do Hyde Parku. To bude super! Fakt jsem chtěla, ale zjistila jsem, že asi neumím moc chodit podle mapy, protože jsem šla blbým směrem. No nevadí, tak si to nějak obejdu. Najednou bylo moc hodin a navíc se rozpršelo. Tak to asi není dobrý nápad jít do parku, když prší. Půjdu teda radši domů, je už i dost hodin. V 6.30 p.m. mě totiž čekala společná večeře s rodinou.

Najednou bylo půl šesté a šla jsem po ulici se samými drahými obchody a najednou koukám... Tý jo, vždyť ty jseš na Piccadilly Circus! Ani nevím jak, ale prostě jsem tam najednou byla. U sloupu s Amorkem ale bylo tolik lidí, že jsem až k němu nešla. Navíc byl čas jet domů. Nastartovala jsem internet v mobilu, kde jsem si našla, že nejjednodušší bude opravdu cesta metrem. Cestu jsem zvládla na jedničku a byla včas na večeři doma. Po spoustě ušlých kilometrech kuře s pečenými brambory a vařenou zeleninou fakt bodlo. Všichni jsme se sešli u stolu a tentokrát byl kuchařem otec rodiny. „Enjoy your meal for everyone! Thank you very much, Paul. It’s perfect!“